Za metráky lásky se nám platí kilem nenávisti J
„Už se mnou nechtějí jezdit k Jadranu,“popisuje v metafoře režisér Vladimír Morávek situaci, kdy pod ním odmítli pracovat herci Divadla Husa na provázku.
ak mohou vypadat zkoušky oceňovaného režiséra Vladimíra Morávka jsem zažil před třemi lety. Jeho kus 1789 doslova obsadil pražské Národní divadlo – hrálo se v ochozech, na chodbách, nároky na herce byly obrovské. Fascinující revoluční koláž brzy stáhli, jeho Kouzelná flétna na téže scéně přitom patří k nejnavštěvovanějším hrám. Kontroverzního režiséra teď po ďlouhých letech v roli uměleckého šéfa brněnského Divadla Husa na provázku čeká nová výzva. „Už mám za sebou rozvod a tohle je podobné. Pořád jsem miloval, pořád jsem ji ve svých erotických snech vídal – a pak mi řekla u snídaně: ‚Už nemůžu ani den.‘ Stejné to teď bylo v divadle," popisuje režisér svůj odchod z domovské scény.
V čem byl největší problém?
Asi v tom, že tatínek trochu nesnesitelně trvá na zájezdu k Jaderskému moři, protože tam děti byly vždy tak šťastné. A oni napřed jedou, pak ještě jedou a pak si řeknou: „Kur.., Jadran. Nepojedu k Jadranu.“A tatínkovi propíchnou pneumatiky, aby se tam nedalo dojet. Asi se nestalo nic jiného, než že v jistou chvíli zjistíte, že je čas si říct: „Je konec, C’est la vie.“Nikomu nic nevyčítám, ale současně pociťuji jakýsi smutek. Jako ten tatínek, co tentokrát u toho Jadranu koupil apartmá, aby každé dítě mělo svůj pokoj.
Proč to vyvrcholilo nyní? Je to dáno dlouhou dobou, co jste byl ve vedení divadla ?
Asi ano, ale současně je to i tím, že divadlo a celá společnost je ve frustrující situaci. Myslíme si, že nikdy v Česku nebylo líp, ale současně se bojíme, zda nejsme na hraně nějakého průšvihu a co má v tu chvíli dělat divadlo? A já to prostě jinak neumím než pořád dokola mluvit o snech. A o tom, že divadlo není hračka, ale stroj k tomu, aby se jeden očistil. Aby byla pravda, aby byl Bůh. Tohle jsem dokola vyprávěl těm ještě před několika lety sedmnáctiletým a devatenáctiletým hrozně talentovaným dětem a jim to už občas lezlo na nervy, jak zase zachraňujeme svět. Tak to byla jedna okolnost.
A druhá?
Druhá věc je, že ředitel Centra experimentálního divadla Petr Oslzlý, který mne jmenoval, příští rok končí. (Centrum zajišťuje činnost souborů – Divadlo Husa na provázku, HaDivadlo a Divadlo U stolu – pozn. red.) Vyvstává tedy otázka, kdo bude novým ředitelem. V rámci toho všichni v divadle znervózněli, vznikaly různé scénáře, koalice. A já vždy trval, že základem této organizace je otevřenost, svoboda, a nikoli pracovní doba, kolonky a dělání strategií.
Můžete dát příklad?
Teď jsme třeba měli konflikt: Jak zákon ukládá zákaz kouření, všude k tomu musí viset cedulky. A já jsem trval na tom, že ty předepsané jsou škaredé a že výtvarník dostane za úkol udělat hezčí, provázkovatější. Tak se na mě zlobili, že vše komplikuju. Naším smyslem není inscenace, říkám, smyslem je autentické bytí. Vyšel měšťan husou veden na náměstí – a uviděl svět, kterak je krásný a zdravý a voňavý. Neboť díky té pomalu jdoucí huse má i ten, kdo je jí veden, čas to uvidět a kochat se, čím žijem.
Končíte k poslednímu prosinci, jak to bude s Husou na provázku dál?
Mým největším zájmem je, aby Provázek dodržel to pošetilé rozhodnutí jistých bájných snivců, že divadlem lze měnit svět. Bez ohledu na to, že to už nebude můj příběh. Už tu bude jiný tatínek. Teď u nás začal zkoušet Jan Antonín Pitínský a navrhl: „Pojďme si udělat týden v Luhačovicích.“Tak se asi bude jezdit do Luhačovic. Tam bude krásně – jsem si jist.
V otevřeném dopise, který vám soubor zaslal, stálo, že už napříště nechce plnit nesmyslné požadavky typu sehnat kontakt na dalajlámu, pozvat Rolling Stones do Brna nebo třeba zařídit noční telemost s Milošem Formanem. To byly metafory?
Ne, to jsou požadavky, které jsem skutečně vyslovil. Ještě tam stálo „vyžadování, aby zvony z Petrova zvonily v čas určený divadlem“. Což se stalo, když se nám podařilo prosadit Uličku Václava Havla. Mráz běžel po zádech. A jinak – teď hrajeme na Colours of Ostrava Lásky jedné plavovlásky a ač budou v Americe čtyři hodiny ráno, Miloš Forman nepůjde spát, aby u toho byl s námi, paní Martina mu uvaří čaj a my přes oceán zkusíme vzkázat silou tisíců diváků: „Vážíme si Vás, Mistře.“O tohle musí člověk usilovat, upomínat na Havla, Formana, Kunderu, nikoli jen vykazovat činnost, pracovat dle schváleného rozpisu činnosti.
Když jsme u Havla, jste brán jako jeden z nositelů jeho odkazu. Co vás k němu tak táhne?
Poprvé jsem se s ním setkal v září roku 1989, tehdy mi tajemnice Truda na Provázku řekla: „Přijel Havel, netrefí k Oslzlému, budeš ho navigovat, kde je Pionýrská ulice. Zvládneš to?“takže jsem k němu sedl do auta, on řídil. A já, jak nemám řidičák, tak jsem to pletl. Projeli jsme Husovu, byli jsme i na Cejlu, na chvíli jsme zamířili i do Líšně – Brňáci se teď zasmáli, vědí, že jsme jeli, jako když opilý tatínek míří do dveří – a během toho jsme se sblížili.
A pak jsme v den jeho jmenování prvním mužem byli s Petrem Oslzlým na Hradě a pořádali tam happening, stály tam všude různé nahé ženy, Kristus spadlý z kříže, nějaká zvířata tam chodila, sraz dalmatinů byl... Prostě jsme si v Kafkově ulici dělali, co srdce chtělo. Nadchla mne ta svoboda, radost, důvěra, přísahání na krásu.
Naposledy jsme se pak s Václavem viděli asi půl roku před smrtí, Dáša dovolila, abychom byli v zahradě, stromy měly nádherné světlo a mouchy lítaly, moravské víno chutnalo a on mi naposled nabídl tykání. Mně umřel tatínek, když mi bylo osm let, tak jsem ho asi měl místo tatínka. Jako někoho, kdo když řekne slovo, tak mu věříte.
V divadle nyní budete fungovat v jakém režimu? Chystáte nějaké nové inscenace?
Nabídli mi, abych byl pouze režisér, a v tom okamžiku jsem dal výpověď. Ne že bych byl tak pyšný – alespoň doufám – nýbrž z pocitu, že nesnesu, jak někdo sundává sochy a obrazy, které miluju. Dal jsem ji k 1. lednu 2018. Měl jsem v plánu ještě dvě inscenace – Kabaret Matzner ještě stihnu, ale Ptákovinu, kterou mi Milan Kundera povolil inscenovat, už budu realizovat v rámci jiného příběhu. Na Provázku chci být ještě odpovědný za oslavu padesáti let založení. Poslední z pětadvacítky akcí bude výroční ples v noci z 30. na 31. prosince. Toho 31. prosince budu chtít být nejspíš chvíli sám, vylezu na balkon, hezky smutnej řeknu do ticha: Hlavně aby teď nikdo nešel proti tomu, co miluje. Otevřu si víno a podívám se, odkud jde světlo, abych tam šel.
Po jak dlouhé době by dle vás mělo ve vedení divadel dojít ke změně?
Stejně jako se herci před představením říká „Zlom vaz!“, tak se říká, že funkční období divadelního šéfa má být sedm let. Pak se buď oběsí, nebo umře na nemoc, nebo někdo něco zapálí. Je to nejspíš pravda. Jako když se milujete s ženou a milujete se s ní hodinu, druhou, třetí a najednou to zabolí. Teoreticky vzato může soulož trvat, jak dlouho si usmyslíte... ale byl byste trouba trvat na té teorii. Byl jsem už jednou sedm let na Provázku, pak sedm let v Hradci, teď opět čtrnáct v Brně. Je mi padesát a myslím, že nějakou tu sedmičku ještě dám. Následkem téhle kauzy najdu odvahu zas někde mluvit o tom, kterak divadlo může být nejdůležitějším místem ve městě hned vedle kostela a radnice. Když jsem se koncem 90. let přesunul do Hradce Králové, tak se všichni trochu smáli, jak to dopadne, souboj s hradeckým měšťanem! A pak jsme se čtyřikrát za sebou stali Divadlem roku a psalo se, že Hradec Králové je hlavním městem českého divadla. A já se tetelil a byl šťastný jako hrášek v lusku.
Máte přitom pověst náročného režiséra, pod kterým někteří herci nechtějí pracovat...
To je právě ten výsměch osudu. Když přemýšlím, co je pro mne nejdůležitější, tak je to vztah s hercem. Lidé jako Pavla Tomicová, Dáša Havlová, Viktor Preiss, Soňa Červená, Jirka Vyorálek, Pavel Liška, Dominik Teleky, Tereza Marečková a všichni ti, co jsem měl nyní na Provázku – to byla sejití! Ale to už holt tak bývá, že člověk musí zaplatit. Za metráky lásky kilem nenávisti. Můžu si za to sám – my režiséři jsme na zkouškách všichni stejní, vypadáme, jako že nám hoří hlava – kdo to má vydržet. Volal mi kvůli tomu Jan Kačer. „Hlavně nebuďte smutnej, važte si toho. To se nám – třeštivým snivcům – stává, že je zavrhnou,“řekl. Je to vlastně vyznamenání.
Vy jste dosud natočil dva celovečerní filmy. Nuda v Brně byla událostí – nechystáte něco nového?
Teď jsme mluvili s producentem Čestmírem Kopeckým, má velkou touhu, jmenuje se to Můj Janáček. Chce natočit film o člověku, který zaklepal na vrata Národního divadla s rukopisem své opery a vrátná mu řekla: „Zkouší, nemají na vás čas. Tady čekejte, zkouška skončí za tři hodiny.“A on tam skutečně tři hodiny stál s rukopisem Její pastorkyně. To je příběh. Člověk má povinnost mít vizi. Důvěřovat osudu. Janáčkovi brzy zemřel otec, vychovávali ho v klášteře, pak pocítil obrovské puzení psát hudbu, která nikoho nezajímala. Ale on to dokázal a Evropa řekla: „Chci, aby mi tohle hráli na pohřbu.“
Máte Českého lva za režii, proč nenatáčíte víc?
To je pošetilá chyba tatínků, co chystají zmíněný Jadran. Říkal jsem si: „Nemůžu na krásný výlet zaoceánským parníkem, jedeme s rodinou k moři.“Takže jsem opakovaně různé nabídky vždy s díky vrátil. Nebyl čas psát filmové scénáře. Honza Budař se vždy zlobil, ale já si byl jist – divadlo má přednost.
A když ne na Jadran, k jakému moři bude Husa na provázku jezdit?
Teď pojede do těch Luhačovic. Víte, já mám sedmnáctiletého syna, který studoval na francouzském gymnáziu a stále opakoval, že učit se fyziku ve francouzštině je úplná pošetilost. A já jsem mu řekl, že se díky tomu stává člověkem schopným francouzsky uvažovat o teorii relativity, tedy evropským člověkem, který umí uvažovat o nejtěžších věcech. Syn oponoval, že je to blbost. Podle něj je nyní důležitější, že je v Brně hezky, že se lze pěkně projít cestou na Špilas, mít kámoše a přestoupit pěkně na nějakou ekonomku. No, možná má pravdu. Ale já taky.