Hluboce rozpolcený ostrov
Britská premiérka Theresa Mayová ztratila prestiž i autoritu. Její dny jsou nepochybně sečteny, jak dlouho vydrží, nikdo neví, odhady jsou na rok, na dva.
Po bitvě je každý komentátor chytrolín. Náhle je všem v Británii jasné, že premiérka Theresa Mayová udělala strašlivou chybu, když v dubnu vyhlásila předčasné volby. Zapomněli zřejmě na ohromující jásot konzervativců nad její odvahou, neboť jí průzkumy slibovaly devatenáctiprocentní náskok, a zoufalství opozice, jež byla v rozkladu. Tři čtvrtiny labouristických poslanců odmítly vstoupit do stínové (státem placené) vlády svého ultralevicového vůdce Jeremyho Corbyna.
Chudák premiérka leccos podcenila, sebe přecenila. Bez ohledu na kvalitu stranických vůdců kyvadlo politiky platí zvláště, když se lidé bouří proti zavedenému pořádku. Není snadné vyhrát potřetí. A tak šílený Corbyn se socialistickým programem zestátňování, likvidačního zdanění boháčů i firem a rozdávání chudším, sbíral protestní hlasy, vždyť s jeho vítězstvím ani nikdo nepočítal. Pravolevý většinový systém voleb se v rozpolceném národě napnul k prasknutí a malé strany vypráskal. Ty velké vyhrály i nevyhrály. Konzervativci získali největší počet hlasů od roku 1983, ale přišli o dvanáct křesel a většinu ve sněmovně. Labouristé poprvé od roku 2001 zvýšili počet mandátů (+30), ale za vládní stranou kulhají o 56 poslanců. Skotští nacionalisté sice také zvítězili, ale místo 56 zástupců mají o 21 méně, jež si rozdělily obě hlavní strany. Skotské nezávislosti je odzvoněno.
S revolucionářem v patách
Mayová hrála vabank o národní sjednocení a chtěla posílit slabou vládu pro vyjednávání s Bruselem. Corbyn zdánlivě brexit přijal a vyhlásil válku rozpočtovým úsporám vlády. Vycítil, že má chudší polovina národa škrtů plné zuby. Čirý humbuk. Fakticky se od úvěrové krize (2009) nijak valně nešetřilo, rozpočtový deficit se sice podařilo snížit z 10 na 2,6 procenta, ale náklady na přebujelou sociální a zdravotní péči stále rostou a zvyšuje se i schodek zahraniční bilance. Společnost žije nad poměry. Hospodářství stagnuje, HDP za osm let vzrostlo jen o hubených 8,7 procenta, ale vzhledem k masivnímu přívalu přistěhovalců se ani to málo neodrazilo na životní úrovni. HDP na hlavu se za tu dobu zvýšilo jen o bídných 1,7 procenta. Pocit chudoby zesílil.
Corbyn rozehrál populistickou kampaň proti zodpovědné fiskální politice, stylizoval se do revolucionáře a dostal k urnám tři čtvrtiny mladých voličů pod pětadvacet let. A nešťastná premiérka s ním odmítla o jeho nesmyslných slibech diskutovat.
Průzkum voličů loňského plebiscitu (YouGov) těsně před letošními červnovými volbami ukázal, že z 52 procent hlasů pro odchod z Unie by dnes hlasovalo 45 a naopak ze 48 procent setrvalců uznalo výsledek 32 a jen 22 procent vystoupit tvrdě odmítá. Po téměř patových volbách je ovšem otázka, kolik z 32 procent těch, kteří férově přijali prohru, na ní dále trvají. Národ je rozpolcen.
Voliči brexitu na rozdíl od většiny takzvané elity jistě věděli, jaké enormní náklady na školy a nemocnice nese stát, jemuž přibyly za tak krátkou dobu tři miliony chudáků. Proto také premiérčino okřídlené „brexit je brexit“, a nikoli pochybené rozlišení komentátorů na měkký a tvrdý odchod odpovídá realitě. Nezávislost žádali především lidé ohrožení migrací, jejíž omezení Unie z principu odmítá. A nyní hlásí statistický úřad (ONS), že v Británii za minulý rok získalo zdravotní pojištění 593 tisíc občanů z Evropy, převážně Rumunů, nával jistě masivně posílený obavou, že se hranice uzavře. Vypadá to, že si ostrovní říše vyměňuje svou populaci, ročně odchází ze země zhruba 150 tisíc rodilých Britů.
V programovém prohlášení na příští dva roky premiérka upustila od kontroverzních změn (osmiletá gymnázia, hon na lišku) a sociálních úspor (školní obědy). Ztratila prestiž i autoritu a musí teď vyjednávat o nevýhodnou smlouvu s nepřátelskými eurokraty. V koalici se severoirskými protestanty vede oslabenou vládu, a to jen díky zoufalým konzervativcům, jimž schází výrazná náhradní osobnost a neodvážili by se jít do dalších předčasných voleb už počtvrté během dvou let. S rozpolceným parlamentem i národem za zády ji může každý karambol ve vyjednávání s Unií položit. V kuloárech už partajní grandi mluví o nutnosti najít mladého charizmatického lídra nebo o předsedkyni skotských konzervativců Ruth Davidsonové, jež vydupala z ničeho 13 poslanců a zachránila vládu.
Několik desítek konzervativních poslanců v obavě z hospodářského propadu by nejraději v celní unii bez členství a bez kontroly hranic zůstalo. Je ovšem otázka, zda by byli ochotni položit vlastní vládu, kterou čekají volby až v roce 2022. Není divu, že si nový francouzský prezident položil otázku, zda vůbec Británie Unii opustí. V Bruselu se ale mnozí pozorovatelé domnívají, že vzhledem k antagonismu unijních politiků, kteří chtějí Británii trestat, se jednání dříve nebo později zhroutí.
Ostrované se vydírat nedají. Mayová ustoupila z požadavku jednat o podmínkách obchodu souběžně s cenou za odchod a nabídla jednostrannou garanci pobytu a práv občanům EU v Británii. Nic jí to nepomohlo. Z Unie se okamžitě ozvalo, že se musí dohodnout, od kterého data to už neplatí, nejlépe po přechodné fázi odchodu, jako by chtěla dostat do Británie co největší množství přistěhovalců. A dokonce má o jejich dalším osudu rozhodovat Angličany tolik nenáviděný Evropský soudní dvůr. Karambol ve vyjednávání s ideology Unie lze tedy očekávat, jak ale zareaguje na vydírání rozpolcená Británie, je ve hvězdách.
Corbyn rozehrál populistickou kampaň proti zodpovědné fiskální politice.