Ve vztazích s Čínou nejde jen o peníze
Při návštěvě čínského prezidenta jsme byli přehnaně opatrní. Ale normální vztahy s asijskou mocností jsou podle Petra Druláka zásadní.
Před čtyřmi měsíci nastoupil Petr Drulák na místo velvyslance České republiky v Paříži. Předtím pracoval jako náměstek na ministerstvu zahraničí, kde vzbudil velkou pozornost mimo jiné plánovanou změnou vztahů s Čínou. Jak dnes své působení hodnotí? A jak se podle něj změní svět kvůli brexitu a zvolení Donalda Trumpa americkým prezidentem?
Na ministerstvo zahraničí jste nastoupil s plánem na velké změny. Jak se je podařilo naplnit?
Velkou radost mi udělala změna, která se týká středoevropské politiky. Podařilo se nám nastartovat intenzivní vztah s Rakouskem, který dříve nebyl, a také strategický dialog s Německem. S ním byly na rozdíl od Rakouska velmi dobré už předtím, ale já věřím, že se nám to podařilo posunout ještě dál.
Pokud jde o Německo, navenek se zdá, že především kvůli kvótám je ve vztazích docela napětí.
V kvótách jsme si opravdu nerozuměli a nerozumíme. Ale důležité je, že to neznamená, že bychom se navzájem osočovali nebo neuměli komunikovat. V rámci toho strategického dialogu jsme zřídili pracovní skupinu, která probírá právě diskusi k otázkám migrace.
Jenže spor o kvóty teď vrcholí žalobou Evropské komise a v Česku za tím mnozí vidí právě Němce.
Ale to vidí špatně. To je unijní pravidlo. Česká vláda usoudila, že to pravidlo nedává smysl, a v okamžiku, kdy oznámíme, že to pravidlo nebudeme dodržovat, musí Evropská komise reagovat. Za to nemůžou Němci.
Vyplatí se tedy tvrdé odmítání kvót?
Já myslím, že je potřeba vycházet z toho, že jsme jako středoevropská země v jiné situaci z hlediska migrace. Přijímáme hodně lidí z východní Evropy. Možná se k těm věcem někdy stavíme až moc kategoricky, ale myslím, že taková je prostě česká citlivost.
Nemůže tento spor vést k euroskepticismu u veřejnosti a k tomu, že politici budou sbírat body u voličů právě vymezováním se vůči EU?
Klíčové je, jakým způsobem dokážeme našim partnerům vysvětlovat naše pozice. Dívám se na to jako diplomat. To znamená, že je lepší to dělat nekonfrontačním způsobem. Vysvětlit, proč to tak je, co nás trápí a co je třeba dělat jinak. Všichni se už dnes asi shodneme, že to řešení bylo špatné, protože nefunguje. Ale je důležité, abychom my byli konstruktivní účastník debaty.
A byli jsme konstruktivní?
Já myslím, že ta naše pozice byla vždy vnímána jako taková umírněná. Snažili jsme se hledat shodu. Organizovali jsme setkání mezi zeměmi V4 a představiteli Bruselu a pokoušeli jsme se ty věci vysvětlovat nekonfrontačně.
S vaším nástupem souvisí také velmi rychlé nastartování spolupráce s Čínou. Jak se na to díváte zpětně?
Myslím, že to byl správný krok. Česká republika si nemůže dovolit odmítat kvalitní vztah s přední světovou mocností, který tehdy většina evropských států měla. A je normální spíš spolu mluvit než spolu nemluvit.
Skutečně se dá nazývat kvalitním vztah, kdy naše opatrnost dosahuje až toho, že při návštěvě čínského prezidenta zakazovala policie lidem nosit tibetské vlajky?
Myslím, že bylo velmi důležité, že Prahu navštívil. Ale neříkám, že všechny okolnosti té návštěvy byly v pořádku. Podle mě docházelo k přílišným excesům. To je fakt a ubírá to body. Ale myslím, že hlavní poselství je, že přijel a že to vedlo k nastavení normálních vztahů mezi oběma státy. Není to jen o investicích.
Ne? A proč jste tedy byl zastáncem této změny?
Protože je důležité, že s takto významným partnerem máme nastaveny standardní politické vztahy jako většina ostatních evropských států. Je pravda, že to má dopad na byznys, ale to pro mě nebylo hlavní. Máme mít otevřené politické vztahy se všemi režimy či entitami, které nejsou nějak zavrženíhodné.
Jak podle vás Evropskou unii změní brexit, o němž se minulý týden začalo jednat?
Je to samozřejmě něco, co ji oslabuje. Na druhou stranu se s tím dokáže vypořádat lépe než Velká Británie. Teď sledujeme, že si Britové sami začínají uvědomovat všechny důsledky svého rozhodnutí. Otázka tak je, jestli nenastane ještě nějaká změna, až si to všechno spočítají.
Po britském referendu i největší zastánci EU říkali, že ji bude třeba změnit. Mluvilo se o zpomalování integrace. Teď se ale připravuje společná obrana. Je to správná cesta?
Neměli bychom mluvit v mezích více, nebo méně integrace. Otázka je, jestli je lepší, nebo horší. A mám dojem, že v současnosti se v EU všichni shodujeme na tom, že zejména bezpečnostní spolupráce je ta dobrá integrace. Je to příklad projektu, který může lidem ukázat, k čemu tu Unie je.
Může tento projekt oslabit NATO?
Myslím, že mezi hlavními hráči platí konsenzus, že se tyto dvě věci nevylučují, a naopak posilují. NATO má nezastupitelné funkce v jaderném odstrašení či teritoriální obraně Evropy. A to se nezmění ani z dlouhodobého hlediska.
K čemu tedy společnou evropskou obranu potřebujeme?
Ke stabilizaci nejbližšího okolí nebo specifickým misím, o něž nemají Američané zájem, zatímco Evropané je považují za důležité. Proto musíme být sami schopni něco podniknout.
Ale přece jen ta debata zesílila po zvolení Donalda Trumpa a říká se, že třeba pro Němce by mohla být alternativou k NATO.
Rozvíjení vlastních kapacit nám dává větší možnosti. Ale krátkodobě ani střednědobě nebudeme mít něco, co by nahradilo třeba americký deštník. Zatím určitě nemůžeme odvrhnout NATO. Takový plán ani neexistuje.
Zároveň ale Trumpovy výčitky, že neinvestujeme dost do obrany, zní až výhrůžně.
Avšak do určité míry jsou legitimní. Evropané tolik neinvestují. Když se podíváte na hrubá čísla, investuje Evropa docela dost. Ale nejsou to efektivní investice. Je potřeba více spolupracovat při nákupech i při výrobě.
Jeho výčitky směřují často na Německo a vymezování se vůči Americe teď německým politikům přináší politické body. Není to nebezpečné?
To je opravdu nešťastné. V tom možná hraje roli i Trumpova politická nezkušenost. Jedna věc je vyjednávat agresivně jako při obchodě. Což on umí. Ale v politice hraje roli veřejné mínění, u kterého tento styl vyvolává negativní emoce. A to se pak těžko vrací zpátky. A jakmile se americká a evropská veřejnost budou proti sobě vymezovat, může nastat situace, kdy veřejné mínění bude hlubší spolupráci bránit.
Trump navíc vypověděl klimatickou dohodu. Mohli by to Němci použít jako argument, proč nemusí dodržovat závazky v NATO?
Možná ještě důležitější než pro Němce byla tato dohoda pro Francouze. Ale já si myslím, že takto by to Evropa nepostavila. A nemyslím si, že by to bylo rozumné. Protože my v těch bezpečnostních otázkách na Americe závisíme.
Po tom vypovězení se začalo ještě více hovořit o evropské spolupráci s Čínou. Může nějak nahrazovat Spojené státy?
Nemůže. Transatlantický vztah je specifický, ale také robustní. A to především ve věci důvěry. A přes různé úlety to přetrvává. Nedokážu si představit, že bychom něco takového vytvořili s Čínou. Na druhou stranu to neznamená, že s ní nemáme rozvíjet spolupráci ať už v oblasti obchodu, nebo životního prostředí.
Vy jste se stal velvyslancem po svém angažmá u ministra Zaorálka. Nedal vám to za odměnu?
Nemyslím, že by to byla odměna. Působení na ministerstvu pro mě byla zajímavá zkušenost. Postupně jsem si ale začal říkat, že je pro mě politické působení naplněné a že bych rád dělal něco nového. Rozmýšlel jsem se co dál. A pak jsem dostal nabídku na toto diplomatické místo, kterou jsem rád přijal. Vztahy s Francií jsou důležité a myslím, že se jim dá ještě trochu pomoct.
Na druhou stranu, místo velvyslance ve Francii je snem většiny diplomatů a vy jste se jím stal velmi rychle.
Ale podle mě to opravdu nebyla odměna. Je to sice privilegovaná funkce, sloužím tím státu. Ale je třeba si uvědomit, že to je náročná práce, a v mém případě navíc ještě bez rodiny. Pro mě to je úkol a výzva, která mi dává smysl.
Vaše jmenování se údajně snažil blokovat ministr Daniel Herman, a dokonce vás prý nazval antisemitou kvůli názorům na Izrael. Bavili jste se o tom?
Popravdě jsem s ním nikdy nemluvil.
Čím si tedy vysvětlujete, že o vás takto hovořil?
Podívejte se, to byly nějaké zprávy z médií. To jednání ale bylo ve vyhrazeném režimu, takže to, co tam padlo, nemohl žádný z účastníků potvrdit. Ani přesně nevím, co se odehrálo.
A vy jste nějak měnil českou zahraniční politiku vůči Izraeli?
Byl jsem velkým zastáncem silného vztahu k Izraeli, protože to má obrovskou legitimitu u české veřejnosti. A zahraniční politika má být do určité míry obrazem toho, co si myslí veřejnost. Na druhou stranu to neznamená, že bychom neměli varovat před některými věcmi, jimiž Izrael škodí blízkovýchodnímu mírovému procesu. Tím myslím izraelskou výstavbu osad na okupovaných územích. To podle mě není věc, o které se musí mlčet.
A to někdo může kritiku porušování mezinárodního práva výstavbou osad označovat za antisemitismus?
Myslím si, že někdo takovou zkratku může použít. Podle mě je to velmi nebezpečné, protože antisemitismus je velmi nebezpečný jev a my bychom si tuto nálepku měli šetřit na skutečné antisemity. To jsou lidi, kteří nenávidí Židy. Proti tomu je třeba bojovat, ale v okamžiku, kdy za antisemitu označíte kritiky izraelské zahraniční politiky, tak v tu chvíli to slovo ztrácí sílu.