K létu patřily říční lázně iracivPodolí
Plovárny, výlety za městské brány, letní byty i tramping. I tak se kdysi prožívalo léto.
ADEPT PLAVECTVÍ SE ZDE ZAČÍNAL UČIT ZPRVU NA GURTĚ (SMYČCE). TEPRVE POTÉ SE MOHL SÁM VRHNOUT DO ŘÍČNÍCH VLN.
Jak trávili Pražané před desítkami let své volné chvíle v horkých měsících? Nejjednodušší pro ně bylo vyrazit za koupáním. Podél Vltavy se jim nabízela řada oblíbených míst. „Koupalo se navzdory varování městského fysika (hygienika) před vltavskou vodou,“napsal na počátku 20. století slovutný reportér Egon Kisch. Nejstarší bývala Vojenská plovárna, založená již roku 1809 na Františku, přesunutá později ke Karlovu mostu. Doplnily ji později Sluneční lázně, vybudované dle patentu Leopolda Bertholda.
K nejpopulárnějším patřila Občanská plovárna na Malé Straně, jež vznikla v roce 1840. „Adept plavectví se zde začínal učit zprvu na gurtě (smyčce). Teprve poté se mohl sám vrhnout do říčních vln,“vzpomínal Kisch na své plavecké začátky na Občanské plovárně.
Z proslulých Pražanů nebyl sám, kdo se zde nořil do stříbropěnné řeky. S otcem sem chodíval i Franz Kafka. Další variantu pro koupání v královském hlavním městě Praze a jejím okolí nabídlo mimo jiné Družstvo říčních lázní. Na bývalém kotvišti vorů v Podolí v roce 1910 založilo Žluté a Modré lázně. Ty první byly určeny běžným milovníkům vody, Modré zakladatelé vybavili luxusněji. K tomu samozřejmě náležely stánky s občerstvením a výčepy.
Od druhé poloviny 19. století se vyjíždělo „za bránu“na jednodenní výlety a později na letní byty. Pro jednodenní cesty se doporučovalo třeba Podolí. „Zahradní hostinec tamější slyne pro mřenky a raky chutně připravené,“veršuje Řivnáčův průvodce z roku 1882. Pro výlety a letní byty sloužily Hlubočepy, Roztoky, Všenory a další obce. Například Zbraslav, jejíž lázně inspirovaly tamního obyvatele Vladislava Vančuru k Rozmarnému létu s lázeňským panem Důrou, abbé Rochem a majorem Hugem. Ve Zbraslavi býval na přelomu 19. a 20. století reálnou postavou mistr Šůra. Z řeky, kousek od dnešního mostu Závodu míru, zachránil před utonutím 70 lidí.
Zatímco „paďouři“a rodiny vyjížděli na letní byty, mládež v republikánské éře po převratu v roce 1918 mířila například k vltavským Svatojánským proudům a Sázavě. Tamní meandry a údolí se měnily v krajinu Divokého západu. Ani za první republiky to však trampové neměli jednoduché. V roce 1931 je začala pronásledovat vyhláška zemského prezidenta Hugo Kubáta. Společné táboření osob obého pohlaví a další nepřístojnosti mohlo četnictvo a úřady trestat pokutou od10 Kč do 5 000 Kč či vězením na dobu od 12 hodin do 14 dnů.