Pláč nad zánikem starého Ruska vyžaduje odvahu
Uvádí se, že proslulý německý spisovatel Thomas Mann prohlásil o autobiografické knize Ivana Sergejeviče Šmeljova Slunce mrtvých: „Čtěte, máte-li dostatek odvahy.“
Vyšla v roce 1923, kdy už byl její autor v emigraci, záhy byla přeložena do osmi jazyků – v češtině se poprvé objevila v roce 1926 – a vzbudila značný ohlas. Neboť Šmeljovovy zápisky z Krymu za občanské války a válečného komunismu byly prvním výrazným literárním svědectvím o zločinech bolševiků, o zániku starého Ruska.
Bůh to vidí, ale nepomůže
Po osmi desítkách let vychází nyní Slunce mrtvých česky znovu, v nakladatelství Prostor a v novém, výborném překladu Jakuba Šedivého. A Thomas Mann měl pravdu. Čtení skutečně vyžaduje odvahu, snad až otrlost, aby se člověk neotřásal hrůzou a beznadějí. „Tam se na smetišti přehrabují děti a stařeny, hledají slupky od salámu, ohryzané skopové kosti, hlavičky od slanečků, slupky z brambor…“píše Šmeljov, stejně jako další, jimž se nepodařilo po porážce bělogvardějců z Krymu uprchnout, trpící hladem a zoufalstvím, bedlivě střežící porůznu ukrytá poslední zrnka pšenice. „Život shořel. Teď čoudí. Dívám se do očí zvířat. Není jich však mnoho.“Kráva Tamarka, zázračný kozel Bobík, kdysi pyšný páv. Z desítek koní bývalé Wrangelovy armády zbyly jen mršiny.
A tak jako zvířat ubývá i lidí. Likviduje je nedostatek jídla i sekery a kulky nelítostných obhroublých bolševiků a šťastni nejsou ani ti, kteří se k nim přidali, zmámeni frázemi o všeobecné rovnosti a o tom, že všechno patří všem.
Ale co všechno, když už ani není co rozkrást? A přitom věří, jako opilý udavač Fjodor, že Bůh všechno vidí. Možná. Ale nepomůže. A samozřejmě rozervanému Rusku nepomůže Evropa. Nikdo nezachrání starého doktora, mladého spisovatele, bývalého slavného profesora, Tatara, který jen hořekuje, že je zle, ani tu holčičku oděnou do trosek hadříků.
Zničená krása
Navzdory veškeré atmosféře krutosti je Slunce mrtvých i úžasně poetickou knihou. Líčení Krymu, jeho hor, někdy laskavých a jindy hrozivých, moře jednou něžně modrého a poté rozbouřeného, mandloňových sadů a vinic, byť silně poničených, vyvolává představu krásy, která by oslňovala, kdyby ji nezničil běs války. A oslňující je i Šmeljovův jazyk, zvláštní, se specifickým rozdělováním slov a mnohdy trhanými větami, evokujícími rozpad vztahů mezi lidmi.
Takže: kdo má odvahu, ať čte. Třeba na něj padne deprese. Ale nebude litovat. Slunce mrtvých I. S. Šmeljov 90 %