Pokud nepřijdou změny, euro se nemůže udržet
Francouzské volby ukázaly, že evropská politika zažívá restart. „Je jen s podivem, že k takovým výměnám elit nedošlo dřív,“říká exguvernér ČNB.
Přesně před rokem se Miroslav Singer loučil s postem guvernéra České národní banky. Pak musel stát podle pravidel půl roku stranou, než se do bankovního světa, byť na korporátní úrovni, vrátil. Dnes dělá pro pojišťovací skupinu Generali CEE Holding a zároveň sedí v dozorčí radě banky Moneta. „Nepovažuji to za konflikt zájmů. Mohl by nastat, kdyby se Moneta rozhodla pojišťovat, ale to bych se vyloučil z hlasování. Jsou to dvě různá odvětví, jako když jedna firma vyrábí koloběžky a druhá auta, obojí má kola, ale není to stejné,“vysvětluje.
Je to rok, co jste skončil v křesle guvernéra ČNB. Co se od té doby změnilo?
Mám nová zaměstnání, napsal jsem knihu, staral jsem se o vinici. Přednáším na Vysoké škole ekonomické, kde vedu kurz o centrálním bankovnictví. Dostal jsem se zhruba do úrovně, kdy mám podobně práce jako v čele ČNB, ale stres je mnohem menší. Ani ne dva měsíce po odchodu z ČNB jsem byl na zdravotní prohlídce, kde mi naměřili nejnižší tlak, jaký jsem kdy v životě měl. A to jsem se předtím ani moc nehlídal, většinu času jsem byl na chatě, a to zahrnovalo všechno – grilování, hospůdky.
Kniha, kterou jste sepsal během svého „nuceného“půlročního volna po odchodu z centrální banky, se jmenuje Jak shodit kila a oslabit korunu. Co je náročnější?
Řekl bych, že to hubnutí. Zase mě čeká. Ta knížka by se správně měla jmenovat „Jak shodit kila a část jich zas nabrat a oslabit korunu“. Ale to bylo na vydavatele moc dlouhé.
Říkáte také, že měnová politika a oslabení koruny pomohlo vylepšit pozici Česka v globální ekonomice. Myslíte, že dokážete přesvědčit ty, kdo vám od počátku vyčítali, že jste znehodnotili úspory a zdražili dovoz?
Jak koho. Ale pár známých mi řeklo, že ta knížka jim pomohla pochopit, kde se vzaly centrální banky a proč dělají měnovou politiku. Což by byl ve větším docela úspěch.
Není vám líto, že jste nakonec nezískal práci v Rozvojové bance Rady Evropy v Paříži, o niž jste se po odchodu z ČNB ucházel?
Ani ne, mne tam trochu „podstrčilo“ministerstvo financí, které v ní chtělo mít reprezentanta z Česka. Párkrát jsem tam kvůli té práci jel a uvědomil jsem si, že Paříž dost padá. Je tam výjimečný stav, chodí vojáci se samopaly, je méně opravená, na vlastní oči vidíte problémy s migranty. Prostě, pocit z Paříže je smutný, Francouzi jsou v takové krizi, že už začínají i s turisty mluvit anglicky. Naopak na Praze vidíte, že se jí daří.
Může váš pohled na Paříž odrážet začátek úpadku západoevropské civilizace?
To ne. Ale může to být kus důvodu, proč najednou vypadá francouzská politická scéna úplně jinak. Volby vyhrál nováček, a dvě hlavní partaje, které zemi dlouho vedly, jsou pryč. Nepřijde mi to však jako začátek konce. Je to konec jedné éry a je jen s podivem, že k takovým výměnám elit nedošlo dříve. Byla tu velká recese, krize eura, a generace politiků, která ten systém předtím vytvořila, strašně dlouho zůstávala, jako by se nic nedělo. Koneckonců, na úrovni Evropské unie stále máte pocit, že jsme museli jít od úspěchu k úspěchu, když se podíváte, kdo ji vede.
Ale evropské ekonomice se začíná dařit o něco lépe.
Takové politické jevy nejdou ruku v ruce s ekonomikou, sledují ji s odstupem. Evropská ekonomika na tom dnes není zle, pomáhá jí dlouhodobě slabší euro. A je dobré si uvědomit, že pomáhá těm dlouhodobě slabším ekonomikám. Těch třeba deset procent cenové výhody svědčí spíše firmám, které mají nižší marže. Když děláte audi se čtyřiceti-, padesátiprocentní marží a vývozní kurz klesne o deset procent, zvedne se marže o čtvrtinu. Ale když děláte peugeota s desetiprocentní marží, děláte na vývozním trhu dvojnásobnou marži. Slabší euro pomáhá více zemím typu Francie, Itálie či Portugalsko než Německu.
Když se však člověk podívá na Evropu, tak se spíše daří Německu než těm okrajovým zemím. Proč?
Ale teď se bavíme o změně. To, že se více daří Německu a jeho průmyslu, je dlouhodobý jev, jemuž pomohly reformy. Ale Němcům se nedaří o tolik líp, ono v těch reformách šlo hodně o to, že platy jim rostly před krizí nejpomaleji.
Guvernér Jiří Rusnok říká, že jsme na euro připraveni, ale že bychom s jeho přijetím měli počkat, dokud se nesrovnají platy a ceny. Vidíte to podobně?
Jestli byli připraveni Řekové, tak my jsme také. Ale debata o euru u nás je už jen rituál. Kdysi se tvrdilo, že euro je u nás nepopulární, protože Václav Klaus vytvořil euroskeptickou bankovní radu. Teď už máme pár let prezidenta, který vyvěšuje evropskou vlajku, jmenoval do bankovní rady pana Eura. Ale nikdo nevěří, že euro přijmeme, protože je u drtivé většiny obyvatel nepopulární. Sebevražednou politiku nikdo dělat nechce.
Je v každém z nás trochu Klause, že podvědomě euro nechceme?
Lidé tuší, že země, která má v zásadě solidní makroekonomický rámec, by s eurem asi moc navíc nezískala. Uspořila by transakční náklady při výměně měny a náklady kurzového zajištění, ale přišla by o možnost provádět optimální měnovou politiku. Němci na tom byli podobně a do eurozóny se moc nehrnuli, protože z ní už neměli co získat. Hrnuli se tam Řekové, Italové, Belgičani, všichni, kdo si říkali: Prima, teď nebudeme muset každých deset let škrtat tři nuly z cen a tisknout nové bankovky.
A proč se debaty o euru vracejí?
Když už politik nemá co říct, vytáhne euro. Trochu však ta naše láska k vlastní měně připomíná i náš autopark, většina Čechů nejezdí golfem, ale oktávkou. Obojí má stejnou platformu, golf je známější, možná i prestižnější, ale oktávka má větší kufr. Vlastní měna je auto s větším kufrem, funguje po mnoho let bez dramatických výkyvů.
Často se mluví o tom, že euro je na rozcestí. Je eurozóna udržitelná?
Pokud má fungovat, musí se víc podobat státu, více se federalizovat. Na počátku projektu společné měny se slibovaly dvě věci. Zaprvé, že euro pomůže Evropě získat konkurenční výhodu. Ale ta dnes neroste rychleji než před eurem. V porovnání se světem spíše hůře, navíc se vytvořily chronické problémy. A zadruhé, že povede k politické integraci Evropy. Ani to se nestalo, Finové určitě nemají Řeky raději než v roce 2008. A Němci Italy také ne. Navíc původně nepřekročitelná pravidla byla mrtvá s první vážnější krizí.
Pokud Evropa vykročí směrem k další federalizaci, nebude pro Česko nevýhodné, aby zůstávalo stranou?
Počkejme, jak ten klub bude vypadat, proces může být úspěšný, či neúspěšný. Určitě bude dlouhý, nebavíme se o tom, že se to stane letos. Mimo jiné i proto, že euro zatím vytvořilo náladu, která spíše ty státní prvky popírá. Není jisté, že se udrží. Jisté je jen to, že se svými stávajícími institucemi existovat dlouhodobě nemůže.
Co se týče mezd, pořád se nezdá, že bychom nějak doháněli západní Evropu. Co udělat s tím nepoměrem?
Může to vypadat, že průměrné mzdy rostou pomalu, ale zapomíná se, že rychle roste celý mzdový balík. Jak se snižuje nezaměstnanost, z trhu práce se vyzobávají ti méně produktivní, a to snižuje průměry. Teď spějeme do bodu, kdy trh práce neumožňuje žádné další vsakování. Kdo chce dělat, tak pracuje. Firmy, které nejsou schopny vydělat, aby dobře zaplatily zaměstnance, je začnou ztrácet. A je to i bod, kdy průměrné mzdy mohou začít růst skutečně rychle.
Ve slovenské továrně Volkswagen mají průměrný plat v přepočtu 47 tisíc korun. Je to díky euru?
To je díky tomu, že mají rázné odborové vůdce. Razantně do toho jdou, protože cítí, že Volkswagen teď frčí, na Slovensku se dělají vozy s vysokými maržemi. A odboráři vědí, že to mohou zkusit, tak to zkusili. Ti čeští si vždy brali jako základ pro vyjednávání předpokládaný průměrný růst mezd, který jsme měli v prognóze. Začít na očekávaném výsledku je strašně neambiciózní začátek smlouvání. Češi mají strašnou nechuť k riziku, a tak se to projevuje. Na druhou stranu, když přijde recese, lidé o práci nepřicházejí v takové míře jako třeba na Slovensku.
A který z těch dvou modelů je pro ekonomiku lepší?
To se nedá říci, ale nám by trochu odvahy neškodilo. Ale je to věc kultury, to se nedá změnit ze dne na den. Slovenská kultura je jiná než česká.