Bratři od Zborova
Od bitvy, která pomohla ke vzniku Československa, uplynulo 100 let.
Vesnice Cecová na západní Ukrajině. Typické selské domky pohlcené nekonečnými zvlněnými pláněmi. Na obzoru vystupují obrysy pobořeného městečka Zborov. Rozstřílelo ho dělostřelectvo.
Tady, na půl cesty mezi městy Lvov a Ternopol, krajinu protíná fronta. Kilometry klikatících se zákopů a drátěných překážek, spousty kulometných hnízd, stovky kráterů od granátů. Kulisa pro bitvu, která vypukne zrána 2. července 1917, je připravena.
Právě tady napíší Češi důležitou kapitolu dějin svého národa. Ponese název slavná bitva u Zborova.
Špatně vyzbrojená československá střelecká brigáda začleněná do ruské armády se tu utká s dobře vyzbrojenou přesilou rakousko-uherských vojsk. Tři a půl tisíce Čechoslováků se vrhne na pozice, které hájí pět a půl tisíce nepřátel. A dokážou něco, co se v zákopových bojích první světové války příliš často nevidí. Prolomí nepřátelské linie.
Dva bratři, dva osudy
Na straně Čechoslováků stojí i dva sourozenci. Dvaadvacetiletý podporučík Karel Kutlvašr (nahoře vlevo), u Zborova velitel 4. roty, a jeho o tři roky starší bratr František, voják 2. roty. Selští synci z Michalovic ležících u Havlíčkova Brodu.
Karel, který před válkou pracoval v Kyjevě, je jeden z prvních dobrovolníků, kteří pár dní po vyhlášení války v létě 1914 vstoupili do armády. Tehdy si říkali Česká družina.
To František musí narukovat v rakouské uniformě. Záhy, v roce 1916, jej na východní frontě Rusové zajmou. Než vstoupí do čs. legií, musí jako zajatec pracovat na statku barona Schwannheima poblíž Oděsy. Podobný osud potkal tisíce legionářů, kteří v první světové válce nakonec bojovali proti svému císaři.
Druhého července tak oba bratři stojí na zborovských pláních spolu. Ve stejné uniformě. „Snad zde uvidím slunce zapadat,“hlesne ráno František. Neuvidí. Padne stejně jako téměř 200 jeho kamarádů. Asi tisíc vojáků skončí v lazaretu se zraněním.
„Uvědomil jsem si po bitvě, jak byl Frantík před útokem tesklivý, upamatoval jsem se na dlouhý a bolestný jeho pohled, když mne míjel ráno 2. července na cestě k Marusje. Cítil jsem jeho stisknutí ruky,“vzpomínal po válce Karel.
Ve čtvrt na šest ráno se na frontě rozezní ruská děla. Ta rakouská záhy odpovědí a krajinu pohltí dunivé peklo. Ruská vojska jsou připravena ke zteči. Přesněji řečeno ty nejspolehlivější úderné útvary, tvořené dobrovolníky, mezi něž patří i Čs. střelecká brigáda.
Musí. Ruská armáda, stejně jako celý stát, je v té době již v „bolševickém“rozkladu.
Pár minut po deváté Češi vyráží k přímému útoku na svém šestikilometrovém úseku fronty. A úder je to mimořádně silný. Vojáci i jejich velitelé zúročí zkušenosti, kdy dosud sloužili jako průzkumníci. Útočí způsobem do té doby na východní frontě nevídaným.
Pokračování ze str. 1
Češi bojují v malých skupinkách, obratně využívají nerovností terénu a rychle postupují vpřed, i přes silný odpor nepřítele. Navíc dokážou v poli improvizovat. Takový postup překvapené Rakušany šokuje.
Překvapeni jsou i ruští důstojníci, kteří častokrát nedovedou na tak rychlý postup reagovat. Iniciativu tak přebírají Češi nižších šarží.
„Boj zuří, každá vteřina je mi věčností. Běžím sám do středu a velím: Kupředu! Řítíme se jako šílení údolíčkem a přes drátěné překážky do nepřátelských zákopů. Těžké granáty dopadají kolem. Padlí leží v zákopech i na nich. Jeden náš padlý, jak jsem jej v rychlosti spatřil, se mi zdál povědomým. Ležel těsně před překážkami, obličejem k zemi. Puška opuštěna stranou. Levou rukou se držel za čelo. To byl můj bratr František,“vypráví po válce Karel Kutlvašr, jenž je sám při boji raněn.
Již v deset hodin se hroutí první rakouské obranné postavení v celém pásmu čs. brigády. Krátce poté přestává vzdorovat i druhá linie.
Rus nevěřil a hlásil, že utíkají
Útok je tak neuvěřitelně rychlý, že se ruský pozorovatel upoutaný v balonu nad frontou zprvu domnívá, že jde o masovou dezerci. Jinak si totiž rychlé pronikání českých vojáků mezi nepřátele nedokáže vysvětlit. To, co se nepovedlo mnohokrát větším oddílům, podařilo se jednotce, která byla pro svou výstroj, výzbroj a výcvik považována za druhořadou.
Dobytím druhého obranného postavení měl útok skončit. Dál již ambiciózní plán ruského velení nesahal. Vojáci se měli zastavit a počkat na zálohy. Čechům to nestačí a z vlastní iniciativy napadají další postavení ve stále větší hloubce císařských pozic. Sousední rusko-finské jednotky nedokážou držet krok.
Ani třetí obranná linie dlouho nevydrží. Odpoledne je prolomena. Takový úspěch nikdo nečekal. Bitva u malého města v Haliči se stává legendou.
Rakušané se během ústupu již nezmůžou na pořádný boj a zastaví se až za čtyři až pět kilometrů. Za sebou nechají několik set mrtvých. Včetně zajatců jsou jejich ztráty přes čtyři tisíce mužů. A jsou mezi nimi i Češi v rakouských uniformách. Přímo proti čs. brigádě totiž mimo jiné stál i plzeňský 35. a jindřichohradecký 75. pěší pluk.
Byl to pronikavý úspěch. Vrchní velitel ruských vojsk generál Alexej Brusilov ocenil legionáře tím, že se před budoucím prezidentem T. G. Masarykem poklonil. Dva roky po bitvě na to vzpomínal sám Masaryk. „Generál povstal, vzkázal srdečný pozdrav našim vojákům a dodal: Řekněte jim, že se před nimi hluboce skláním.“
Krvavý ústup bojujícího národa
Nicméně slavné vítězství právě ruské velení nedokázalo využít a územní zisky z bitvy u Zborova byly brzy ztraceny. Při protiútoku zahájeném 19. července pak Češi velmi často bránili chaoticky ustupující ruské jednotky. Přes tři stovky z nich za to zaplatilo životem.
„Bojový úspěch čs. střelecké brigády znamenal nesmírný politický kapitál. Členové zahraničního odboje jej využívali při náročných a zdlouhavých jednáních s představiteli dohodových mocností jako doklad válečné aktivity Čechoslováků. Odtud plynul Masarykův stěžejní argument, že Zborovem jsme se stali národem bojujícím,“popsal historik Vojenského historického ústavu Karel Straka.
Ohlas vítězné bitvy a nasazení Čechů při ústupu také vedl k zásadní změně postoje ruské prozatímní vlády vůči zájmům čs. odboje. Váhavý přístup vystřídala jednoznačná podpora. Vláda povolila neomezený nábor dobrovolníků, což bylo rozhodující pro další sílení našeho vojska. Ostatně početní stav sboru činil již na konci roku 1917 skoro čtyřicet tisíc dobrovolníků. O rok později jich bylo už přes šedesát tisíc. „Ovšem po brestlitevském míru, uzavřeném 3. března 1918 mezi sovětskou vládou a centrálními mocnostmi, ztratila přítomnost čs. sboru na východní frontě smysl,“doplňuje Straka.
Začíná tak další legionářská anabáze plná bojů podél transsibiřské magistrály. Potrvá dva roky. Karel Kutlvašr je u toho již jako velitel pluku. Do Prahy se vrátí až v únoru 1920. A je to velká sláva. V mladé republice ho čeká skvělá vojenská kariéra završená generálskými hvězdami a velením při Pražském povstání na konci druhé světové války. Po nástupu komunistů k moci je však zatčen a odsouzen k doživotnímu kriminálu. Zemře v roce 1961.
„Ztratil jsem ve Frantíkovi nenahraditelného kamaráda a vlastně dvojnásobného bratra. Každá vzpomínka na něho je zároveň spojena se Zborovem,“svěří se občas přátelům. Vzpomínku na vojáčka ležícího před drátěnými překážkami až do smrti z hlavy nevymaže.
Dlouhá pauza od Bílé hory
„Ačkoliv vítězství u Zborova zůstalo v dějinách fronty jen malou epizodou, přec pro všechnu naši další budoucnost má historický význam ceny trvalé. Znovu se objevil na jevišti dějin čs. voják jako rovnoprávný spolubojovník dohodových států i jako první představitel nového státního života československého. Byla to první bitva našich legií, obnovující opět po třistaleté přestávce( od bitvy na Bílé hoře, pozn. red.) válečnou slávu našich zbraní,“shrne význam bitvy František Šteidler v roce 1937.
Houževnatost a odvaha mužů od Zborova skutečně nepřímo napomohla vzniku Československa.
Bojový úspěch Čs. střelecké brigády znamenal nesmírný politický kapitál.