Stingl: Problém s migrací nemá jenom Evropa
PRAHA Stal se náčelníkem indiánského kmene Kikapú, strávil šest dní na lodi v Rudém moři po požáru a byl na Kubě za karibské krize.
Absolvoval čtrnáct cest kolem světa a je nejvydávanějším českým spisovatelem. Letos senátoři navrhli cestovatele Miloslava Stingla (87) na státní vyznamenání. Stingl poskytl velký rozhovor pro MF DNES. Vyjadřuje se i k aktuálním problémům s potomky přistěhovalců v Evropě, ze kterých se rekrutují teroristé. Podobné problémy prý řeší Oceánie.
„Na Fidži si Angličané pozvali Indy, aby sekali bavlnu, protože Fidžijce to nebavilo. Pak jim skončila ta povinnost, ale ani jeden se nevrátil do Indie. Dnes je na Fidži půlka Fidžijců a půlka Indů. Byly tam už dvě války,“říká Stingl. (jp, vod)
iloslav Stingl je vedle Miroslava Zikmunda největší žijící českou cestovatelskou legendou. Navštívil 150 zemí, asi 270 jeho knih bylo přeloženo do 35 jazyků a vyšlo v nákladu mnoha milionů výtisků. Takže Stingl, který se stal čestným náčelníkem indiánského kmene Kikapů, je v podstatě i nejvydávanějším českým spisovatelem v cizině, ačkoliv není úplně typickou celebritou. Letos ho senátoři navrhli prezidentovi na státní vyznamenání. „Mám radost, něco jsem pro republiku v dobrém smyslu udělal,“komentoval to skromně.
Ve vaší biografii mě zaujal encyklopedický výčet navštívených států. Konečně se od někoho dozvím, co je zajímavého třeba v takovém Gabonu nebo v Gambii...
Gambie je zajímavá ze dvou důvodů. Jedním z nich je slavný americký seriál Kořeny. V Gambii opravdu žije praprapravnuk otroka Kunta Kinteho z toho seriálu a slavné knižní předlohy. Opravdu existuje genealogicky přímá rovina mezi otrokem, který přišel do USA před 250 roky, a obyvatelem Gambie. Mimo to tam mají údajně nejlepší bubeníky v Africe. V mojí knize Vúdú, zombie, karnevaly je kapitola Bubny chtějí pít. Pro Afričany je buben prostředníkem mezi nimi a bohy. Protože podávají velký výkon, myslím ty bubny, tak je musí krmit a musí pít.
Jak jste dokázal, že vás lidé z tolika zemí a kultur nechali nahlížet do svých životů?
Když Inuité jedí tulení maso, tak si neotevřu pražskou šunku. V zemi, kde je hladomor, bych se styděl jíst i sušenky. Jsem hostem tamních lidí a musím respektovat jejich obyčeje. Směju se vtipům, které vyprávějí, tancuji s nimi, zpívám, snažím se být jako oni. Nikdy bych nejedl, když oni nejedí, a nepoložil si krásnou karimatku nebo si nepostavil skvělý stan, zatímco oni bydlí jako Křováci v Botswaně v hliněné boudě. Musím respektovat jejich mravy a způsob života.
Kdy jste zjistil, že chcete do světa?
Na to je svědek – asi stopětiletá paní, bydlí na pražském Smíchově. Sestřenice mého dědečka, který byl drvoštěp na Šumavě. Nebyl dál než v Sušici, což byl nejextrémnější bod jeho života. My jsme k nim jezdili na léto na Šumavu a tam jsem jako sedmiletý všem oznámil, že budu cestovat kolem světa. Rodiče byli tolerantní a akceptovali, že sedmiletý kluk může říkat jakékoli blbosti. Cestovat jsem tedy chtěl odmlada.
Kolik času jste strávil na cestách?
Devatenáct roků.
Jak se z obyčejného turisty stává cestovatel?
Kdo má peníze, může odjet na Ruzyni a zítra je na Nové Guineji. Ale cestovatelem se člověk stane až tehdy, když vyráží něco objevovat, má daný cíl a dané téma, jako vědec, který řeší problém. Já se na cestu připravuji doma a devadesát procent cesty zrealizuji doma. Deset procent je ta cesta.
Cestovatelem dnes v médiích nazvou kdekoho, kdo procestoval pár zemí. Co tomu říkáte? Není to přehnané?
Když si zaplatím nějakou dovolenou, ještě nejsem cestovatelem. Ale tyhle věci neřeším. My etnologové to děláme jinak. Dělíme se na dvě skupiny. Jedna jezdí pořád na jedno místo a pak o něm ví úplně všechno. Druhá skupina má nějaké téma, já třeba náboženství, a ta to srovnává jednou v Africe, jednou v Americe. Všude, kde žijí lidé. A tak nejezdím do Antarktidy, protože tam jsou jen tučňáci, ale do Arktidy ano, protože tam žijí Inuité.
Byl jsem u Pygmejů hluboko v kamerunském pralese a pak mi lidé vytýkali, že když o nich píšu, zároveň je ničím, protože je odhaluju světu. Řešil jste si vnitřně, že když v knihách píšete v mnoha jazycích o neznámých kmenech, tak k nim otevíráte dveře a vlastně je třeba zbavujete jejich kultury?
Tuhle otázku si samozřejmě také kladu. V Ohňové zemi byly tři kmeny a etnologové navrhli, aby se jejich území stalo uzavřenou rezervací, aby ti lidé žili jako dosud a směli tam jen etnologové. Ale to není správně. To je, jako kdyby někdo chtěl, abych se přestrojoval za Jana Husa, protože přijedou turisti z Německa.
Dobře, ale co ten váš podíl...
U některých kmenů na Nové Guineji jsem byl jako první běloch, ale kdybych to nebyl já, bude tam první syn amerického viceprezidenta Michael Rockefeller, který na ostrov také cestoval. Anebo nějaký pan Novák.
Neříkal jste si někdy, že už nikam nepojedete a zůstanete doma?
Ne. Opravdu ne. Ty cesty ale přinášely různé nepříjemnosti. Jednou nám hořel na moři parník. Měl jsem malárii. Jednou, ale docela mi to stačí. Mimochodem na to se mě ptali rodiče, jestli mi to stojí za to. Já si vážím Hanzelky a Zikmunda. Se Zikmundem jsem kamarád. Ale oni jezdili dva a mohli si pomoci. Já jezdil sám. Pro mě i uklouznutí na slupce banánu mělo tragické důsledky. Byl jsem odkázaný jen na sebe. Musím poděkovat Bohu, že i v pokročilém věku, po čtrnácti cestách kolem světa se cítím živý. Na Novou Guineu bych nejraději zítra zase vyrazil.
A v průběhu cesty jste si neřekl: Proboha, co já tady dělám, už abych byl doma?
V Guatemale jsem za tropického lijáku třicet dva dní seděl v chalupě s vlnitým plechem místo střechy. V Litvě mi ukazovali, že přesně takhle mučili Židy, je to opravdu k zešílení. Třicet dva dní to slyšíte a nemůžete ven.
Myslíte si, že cestování je dnes snadnější než dřív? Na jednu stranu se dostanete všude rychleji, ale Hanzelka se Zikmundem ještě mohli vylézt na špičku Cheopsovy pyramidy.
Pro mě byly ty dávnější časy lepší, protože leckteré zvyky a kroje se už vytratily. V mé biografii jsou na obálce Papuánci a každý pozná, že já jsem ten uprostřed, protože Papuánci ještě vypadají jako Papuánci. Dnes už Papuánec vypadá spíše jako běžný černoch.
To je ono, před lety Papuánci vypadali jako Papuánci a dneska mají místo pouzdra na přirození kalhoty a triko s nápisem I Love Coca-Cola. Je to škoda, že ten svět zaniká a vzniká jiný? Nebo to tak má být?
Je mi to líto, ale je to přirozený proces. Ten vývoj je v podstatě jednoznačný, a že se mi jako etnologovi nelíbí, to je jedna věc, ale nezastavíme to. Dnes mohu jít na Nové Guineji do McDonalda a bude tam totéž co v Atlantě, a když si pustím televizi, uvidím Džejára. To je globalizace, proti které my nic neuděláme.
Náš svět postupně přebírá jejich svět. Mimochodem, co vám cesty řekly o západním způsobu života?
Jedno sdělení je, že ze všech politických systémů, které jsem měl možnost poznat, je liberální demokracie pořád ta nejlepší. Co se týče životní úrovně, někdy se stydím, když jsem v nějaké africké zemi, že si všichni v Česku stěžujeme. Já, Miloslav Stingl, si třeba stěžuji na malý důchod. Byl jsem jednou u ekvádorských indiánů a ti mi chtěli něco dát na rozloučenou, ale fakt nic neměli, tak mi dali vajíčko. To bylo pro ně víc než pro mě zlatá cihla. Z toho vajíčka by si ta rodina malinko dala do žaludku.
Jste znalec kultur, etnolog, procestoval jste svět. Jak to, že se ve Francii nesžili Arabové s Francouzi a v Británii Pákistánci s Angličany? A že z přistěhovalců mohou vyrůst teroristé?
Tuhle otázku si také kladu a nenacházím odpověď.
Myslíte si, že je idea multikulturalismu životaschopná?
Já jsem na multikulturalismus také věřil. Už proto, že jsme si všichni rovni. Můj milovaný autor Saint-Exupéry napsal knihu Země lidí. Ale jak se to bude vyvíjet, nevím. Tyhle otázky jsem si kladl na předměstí Paříže, kterému se říkalo Rudý oblouk. Dnes tam bydlí Arabové. V Bruselu jsem projížděl Molenbeekem, kde vyrůstali všichni ti teroristi, a měl jsem pocit, že projíždím Marokem. Že jsem v nějaké medíně.
Co s tím?
Spojené státy jsou země, kde jsou všichni kromě indiánů odjinud. Žijí tam třeba i ti Arabové. Ale tam se podařilo do určité míry opravdu dosáhnout toho, že černoch je pyšný na Ameriku. Kéž by se to podařilo v Anglii a Francii. Stejný problém má Německo, kde jsou tři miliony Turků. Zažil jsem v Německu manifestaci půl milionu Turků s vlajkami. Hotel, kam jsem se pak šel ubytovat, se jmenoval Istanbul. Ano, i to Německo bude mít problémy.
Říkáte, že jste multikulturalismu věřil, máte teď pochyby? Proč jste použil minulý čas?
Jsem v očekávání, jak se to vyvine. Vlády dělají hodně pro to, aby došlo k nějakému vyrovnání. My nemáme naštěstí velkou muslimskou komunitu, jen dvacet tisíc muslimů. Republika končí u Aše, ale Evropa nekončí u Aše a nás musí zajímat, co se děje v Bruselu.
Co říkáte tomu, že vás senátoři navrhli na státní vyznamenání?
To jsem ani nevěděl. Mám radost. Snad jsem pro republiku něco v dobrém smyslu udělal. Jsem nejvydávanější český autor. Vyšlo mi 270 knížek v 35 jazycích.
Kdo vám vlastně už od šedesátých let minulého století platil cesty? Je to tak, že vám nejvíc pomohlo, že jste jako perfektní němčinář mohl rovnou psát pro západní Němce? A za ty honoráře jste pak cestoval.
Byl jsem dobrá reklama státu, ale stát mi nedal nikdy nic. Nepopírám, že jsem kupoval devizy na černém trhu. Existovala instituce Tuzex a tam jsem si mohl koupit mercedes, ale já trval na tom, aby mi to, co nestrhli z honorářů, dali v hotovosti. Stát se mnou chlubil, protože říkal, že i v tom komunistickém lágru mohou lidé cestovat, mohou psát nezávislé knížky, jezdí do USA a vrátí se. I když jsem měl nabídky učit na univerzitách a mít plat dvacetkrát vyšší, přesto jsem se vrátil domů, vždycky jsem chtěl žít tady. Vlastně jsem dělal tomu státu všude reklamu a peníze jsem za nic nechtěl.
Jednou jste řekl, že máte v hlavě desetitisíce příběhů, které jste ještě nevypravoval. Nepovíte nám nějaký?
Řeknu vám jeden spojený s Prahou i s Novým Zélandem. Odcházel jsem z Náprstkova muzea, před námi šla skupina Maorů, která tu vystupovala na nějakém folklorním vystoupení. Vy víte, co nosí na sobě Maorové. Za nimi jsem šel já a vedle mě nějaký německý pár. A najednou slyším tu paní, jak říká pánovi: „Podívej, tohle je typický český oblek.“
Teď jsem v očekávání, jak se to vyvine, říká celoživotní cestovatel, etnolog a spisovatel Miloslav Stingl, který si nechtěl dát pražskou šunku, když Inuité jedli tuleně.