Vzkaz pro armádu. Od Zborova
Je to sto let, co československé jednotky překvapivě zvítězily u Zborova. V první světové válce nešlo o přelomovou bitvu, pro moderní české a slovenské vojenství však představovala milník. Ukázala totiž, co dokáže morálka a odhodlání k boji.
Při tvorbě letošního státního rozpočtu se s ohledem na mezinárodní situaci a členství Česka v NATO mluvilo o navýšení financí pro ministerstvo obrany. V této souvislosti stojí za to si připomenout letošní druhý červencový den, který je z vojenského hlediska v mnohém velmi speciální. Uplyne přesně sto let od překvapivého vítězství československé jednotky v bitvě u Zborova.
Jméno vesnice Zborov, která leží na západě dnešní Ukrajiny poblíž města Tarnopole, se stalo mezi světovými válkami v tehdejším Československu legendou a mýtem. Díky uvedené bitvě totiž v podstatě vznikla samostatná československá armáda.
Z těch, kteří slavnou bitvu absolvovali, se rekrutovala řada osobností veřejného života příštích desetiletí. Lze vzpomenout pozdější generály a politiky Jana Syrového či Ludvíka Svobodu, spisovatele Rudolfa Medka nebo kontroverzního Radolu Gajdu.
Velká příležitost
V Rusku roku 1917 probíhala bolševická revoluce, stát i armáda byly ve značném morálním a organizačním rozkladu. Když ruští vojenští velitelé řešili, jak oživit ofenzivu a bojeschopnost jednotek ve frontových liniích, zvažovali větší zapojení oddílů složených z Čechů a Slováků. Ty byly tvořeny jednak krajany žijícími v Rusku a jednak zajatci rakousko-uherské armády českého a slovenského původu.
Společně utvořili Československou střeleckou brigádu v síle tří pluků, což čítalo zhruba tři tisíce pět set mužů. Vycítili svou šanci a dobrovolně se přihlásili tápajícímu ruskému velení, že povedou ofenzivu proti rakousko-uherské armádě. Chtěli tak podpořit právo Čechů a Slováků na společný stát.
To, co z nich udělalo průkopníky moderní národní armády, byla skutečnost, že do bitvy u Zborova šly pluky pod vlastními prapory a nikoliv jako součást ruského vojska. Konkrétně čeští vojáci bojovali samostatně poprvé od bitvy na Bílé hoře.
Motivaci měli obrovskou, byť nad jejich vybavením musela tehdejší ministerstva obrany bojujících států asi mocně kroutit hlavami. Tito první českoslovenští vojáci neabsolvovali pořádný společný výcvik, a ač byl červenec, nosili ještě zčásti zimní vybavení (kožešinové čapky), protože na letní se ruská armáda zkrátka nezmohla. Jejich výstroj byla nesourodá a výzbroj nedostatečná. Přesto chtěli ukázat armádě drolícího se rakousko-uherského mocnářství, že chtějí pro sebe a své současníky jinou budoucnost – samostatný stát a moderní demokracii, o které celé generace jejich předků pouze snily. Zkrátka měli v sobě něco, co se za sebevětší armádní rozpočet nikde koupit nedá. Podařilo se jim zaskočit lépe připravené a vyzbrojené rakousko-uherské vojáky a zvítězit.
Naše první moderní národní armáda utrpěla ztrátu sto šedesáti sedmi mužů a zhruba sto jich bylo zraněno. Početnější jednotky rakousko-uherské armády v síle pěti a půl tisíce mužů ztratily několik set vojáků a více než čtyři tisíce z nich byly zajaty.
Zrození armády
V kontextu první světové války s miliony mrtvých se u Zborova jednalo v podstatě o drobnou šarvátku. Její dosah však byl zásadní. Nejenže Češi a Slováci bojovali poprvé samostatně, ale hlavně nasazovali své životy za státní útvar, o jehož vzniku se v létě roku 1917 pouze spekulovalo. Ta skutečnost udělala obrovský dojem na spojence z dohodových mocností. Britové, Francouzi i Američané získali značný respekt k oněm odvážným mužům ze srdce Evropy. Došlo k urychlení vzniku samostatných československých vojenských jednotek v Rusku, ve Francii i v Itálii. Zrodila se dobře organizovaná a motivovaná legionářská armáda o síle téměř sto tisíc mužů.
Její jednotky se postupně staly významnou silou zejména na východní frontě. Na vojenských mapách a v plánech generálských štábů se pohybovalo vojsko státu, který prozatím neexistoval. Tento fakt se stal klíčovým argumentem na první pohled možná nesourodé, ale o to více kompaktní trojice apoštolů české a slovenské moderní státnosti – T. G. Masaryka, Edvarda Beneše a Milana Rastislava Štefánika.
Vznik samostatných jednotek rozhodující měrou podpořil aktivity československého zahraničního odboje a jeho čelných představitelů. Ukázalo se, že legie jsou znakem státu, byť v danou dobu neexistujícího. Kromě nadšení a oddanosti myšlence samostatného státu Čechů a Slováků se ukázalo, jak důležité je pro zemi střední a menší velikosti, pokud jsou její vojáci respektováni svými spojenci.
Zkrátka sebelépe financovaná armáda nevelkého státu nemá šanci na úspěch bez nezbytné spojenecké podpory. Stačí si vzpomenout na rok 1938, kdy tehdejší armádní rozpočet mohla Československu závidět ministerstva obrany mnohem větších zemí. Naše armáda však neměla v kritických chvílích žádného opravdového spojence. Nebo srpen 1968, kdy nás naopak vlastní spojenci přepadli a obsadili. Za jakoukoliv hromadu peněz ze státního rozpočtu si zkrátka opravdové spojence koupit nelze.
Po morálce, vlastenectví a podpoře spojenců se třetím faktorem, který zúročil zborovský úspěch, stalo vedení celé akce. Nelze opomenout osobnosti jednotlivých velících důstojníků. Těmi hlavními však byli již zmínění Masaryk, Beneš a Štefánik.
První coby lídr exilové akce a posléze premiér prozatímní vlády, druhý v pozici ministra zahraničních věcí a třetí jako ministr války v té době pouze virtuálního státu. Osobně a neúnavně zcestovali tehdejší válčící svět. Navštěvovali formující se československé vojenské jednotky a povzbuzovali vojáky.
Jednali také s nejvyššími představiteli spojeneckých mocností a jejich armádními veliteli. Své argumenty pro vznik státu Čechů a Slováků opírali nejen o své vyjednávací a politické schopnosti, ale rovněž o legionářské jednotky. Vznik naší moderní armády byl tedy podmíněn i výjimečnou konstelací vůdčích osobností, které měly globální přesah a význam. Těšily se totiž respektu mocných politických kruhů tehdejšího světa.
Zborov a současnost
Po sto letech od zborovské bitvy se vedou, bohužel, další války a svět čelí novým bezpečnostním hrozbám. Legionáři od Zborova by se lecčemu asi hodně divili. Užasle by četli o armádních zakázkách z posledních desetiletí. O padácích, co se neotevírají, o ministryni obrany, která za nic v podstatě nenesla odpovědnost, či o jakémsi panu Dalíkovi, jenž nakupoval armádní techniku. Dumali by jistě i nad středečním rozhodnutím Sněmovny, že občané Česka mají mít ústavním zákonem zajištěno právo držet a nosit zbraň na obranu státu, i když je to v době mezikontinentálních zbraní možná trochu retro.
Asi by je nevykolejila informace, že současný ministr obrany je původní profesí herec. Uzemnila by je však suma, která je ve státním rozpočtu vynakládaná na armádu, ať už bude v příštích letech navýšena jakkoliv. Co by kvitovali s potěšením, je fakt, že jedním z nejvyšších velitelů NATO je český generál Petr Pavel.
Pro hrdiny od Zborova by naše armádní současnost byla zkrátka velmi složitá. Jistotu by však našli v tom, co jim pomohlo před sto lety stát u zrodu samostatné československé armády. Morálka a motivace k boji, opora mocných spojenců a osobnosti v čele státu. Bez tohoto základu je armádní rozpočet jen teoretickým účetním výkazem. Přejme všem, kteří dbají o bezpečnost republiky, aby na to nezapomínali, a to nejen s ohledem na hochy od Zborova.