Obrácení Ferdyše Pištory aneb politické prozření
Tenhle sloupek naplňují úvahami spisovatelé a měl by se zabývat tím, co stojí mimo pozornost novinářů. Občas jsem sice zadání porušil a napsal o vlastenectví či genderu, ale nikdy jsem se nemínil věnovat politickému pinožení. Jenže nedávno došlo k události, která svou komičností klidně zastíní i mou politickou satiru Strana štěstí.
Naše dosud největší (alespoň podle poslaneckých mandátů) politická strana se rozhodla, že změní myšlení. Jako pamětník si vzpomínám, že totéž udělali komunisti po nástupu Gorbačova. Rázem všichni staří soudruzi mysleli nově, jinak a progresivněji. V Dikobrazu tehdy vyšel vtip, v němž opravuje automechanik auto, u něj stojí funkcionář s obligátní aktovkou v podpaží a rozčiluje se, že oprava ještě není hotová. A automechanik mu říká: „To víte, soudruhu, opravit motor, to trvá pár hodin, to není jako změnit myšlení.“
Leč zázraky se prý dějí. Nedávno k němu došlo na sjezdu ústředního výkonného výboru oné politické strany. Jde o partaj vládní, jíž podle slov jejího dnes již bývalého předsedy vděčíme za vše dobré, co vláda udělala. Výhradně jí. Koaliční partneři jsou hmyz, který jen překáží a na ničem zásluhu samozřejmě nemá.
Navzdory tomu volební preference oné straně klesají. No řekněte, není to k uzoufání? A přitom ona dělá pro své voliče, co jen může. Kolik zákonů vymyslela, kolik regulací zavedla, kolik peněz rozdala, a nic! Prý neumí své výsledky prodat a národ se mylně domnívá, že vše jsou zásluhy jiných. Voliči to nechtějí pochopit a preference klesají dál. Ani šarvátka hodná uličníků na pískovišti nepřinesla své ovoce. A co nejhoršího, nejvyšší politická hlava pomazaná sama propadla beznaději.
A tak nezbývá než přikročit ke změně. Ze střídačky nastupují osvědčení borci, sice žádné nové tváře, ale zato prý budou nově myslet. Tak třeba podle aktuálního lídra by strana neměla lidi buzerovat regulacemi. Všichni, kteří téhle myšlence na sjezdu přikyvovali, ty regulace v posledních letech zaváděli. Kdo jiný, oni přece byli nejsilnější silou v parlamentu. Ovšem najednou prozřeli. To nové myšlení!
Jenže byrokracie je mrcha nezničitelná. Před nimi ji slibovaly omezit i jiné strany, ale během jejich vlád se počet úředníků zvyšoval, vše bylo stále složitější a stálo to velké peníze, které se rozkradly formou různých projektů, databází, analýz a koncepcí. I tyhle strany teď prozřely a chtějí to zjednodušit. Být Kosmou, napíšu: „Žid Apella nechť tomu věří.“Pro upřesnění, tím uzavírá Kosmas ironicky pasáž o tom, že Libušin kůň sám našel zázrakem cestu k Přemyslu Oráčovi.
A co nádherný slib, že pokud dáme hlas oné dosud vládní straně, zvýší se průměrná mzda na grandiózních 40 tisíc měsíčně? A možná ještě více. Samozřejmě až několik let po volbách, takže se to dá dnes těžko ověřit. Proto můžeme slíbit všechno.
Žádná strana peníze nevydělává, takže nemá co rozdávat, ale umí to prý zařídit investičními pobídkami. Realita státních dotací a úřednického dohledu je taková, že reálnou ekonomiku spíše brzdí, podnikatelé si vždy uměli poradit lépe vlastními silami. Ptám se tedy, z čeho chce politická strana slíbené mzdy zajistit?
Může vyšší mzdy firmám nařídit, ber kde ber, to politiky nezajímá a podnikatelé budou poslouchat! A pokud ne, politici té strany je postaví na pranýř, prohlásí podnikatele za parazity, a když na to přijde, navalí na ně tolik fiskálních povinností, že se raději dají zaměstnat. Protože tahle strana doufá, že se zaměstnanci dají lépe ovládat.
Jinou možností, jak zvýšit průměrné mzdy, je vysoká inflace. Byly časy, kdy jste v poválečném Německu platili za rohlík 10 tisíc marek a neptejte se, jaká byla průměrná mzda! Neustálý růst státního dluhu je tragickou cestou, jak dosáhnout inflace a pak se pyšnit zvyšováním mezd. Nikde se už neřekne, že si za ty peníze ve skutečnosti pořídíme méně než předtím. Poslední možností, jak zvýšit průměrné mzdy, je radikální nárůst platů politiků, přidá se i úředníkům, soudcům, aktivistům. Statisticky si tedy národ polepší, i když jinak zůstanou ti chudí na svém. Jistý italský matematik ironicky napsal, že mírou blahobytu je, pokud na jednoho člověka připadá denně polovina pečeného kuřete. Jeden člověk sní celé a druhý si ani nekousne.
Jako spisovatel věřím, že nápady oné politické strany byly žert, námět na satirický kabaret a že je nemysleli vážně. Ale pokud je mysleli vážně, není to vlastně jejich chyba. Proč by někdo nežil bezpracně jen slibováním, pokud jsme ochotní ho za to dobře živit? Ta chyba je totiž v nás. Uvěříme-li v nadcházejících volbách nereálným slibům, pak se nedivme, co se bude dít. Lidstvo však bohužel opakuje stále stejné chyby, a proto nevěřím, že si někdo vezme z téhle úvahy ponaučení. Proto jde o sloupek literární, neboť nikoho k ničemu nenabádá.