Dík půlhodině se octl v desítce nadějí Evropy
Trvá pětadvacet minut. Ani jedna nechybí, ani jedna není navíc. Krátký hraný film Vězení, který byl v rámci Českých lvů nominován na cenu Magnesia pro nejlepší studentský film, nyní dovedl svého autora Damiána Vondráška do sekce karlovarského festivalu První podání, která představuje deset nejslibnějších režisérů Evropy.
Dveře, zámky, mříže
Na Vězení fascinuje úsporná, tichá, soustředěná přesnost líčení událostí jediného dne v jedné rodině. Žena chystá snídani, muž se balí na cestu za novým zaměstnáním, kam ho veze tchán. Do vězení, kde má manželčin otec zjevně silné slovo a kam by dosavadní učitel rád nastoupil jako vychovatel. Běžný pracovní pohovor, řeklo by se, provázený exkurzí, jejíž rytmus člení bezpečnostní rámy, osobní prohlídky, dveře, zámky, mříže. Nezúčastnění průvodci potenciálnímu budoucímu kolegovi sdělují, že „nejvíc je tady úřadování“a že někteří trestanci „jsou šikovní, podívejte se, malují nebo dělají modýlky“.
Pak se něco stane, v cele je krev, žoviální tón se mění v komisní a návštěvník musí pryč, aniž takřka promluvil; prakticky celé dění zprostředkovává jen jeho výraz. I poté, co vyzvedne dceru ve škole, uvaří večeři, k níž se pozve i tchán, a ve zdvořile dusné náladě kolem stolu se čeká na rozhřešení. Nikoli toho, co se přihodilo ve vězení, ale jak dopadne nevyslovená bitva dvou mužů, povýšeného „pravého chlapa“a podceňovaného zetě, jenž se odhodlává ke vzpouře ve vlastním malém vězení u dřezu s nádobím.
Od studenta by asi málokdo čekal tak zralou, výstižnou a přitom střídmě neefektní studii mezigeneračního mužského soupeření, raněné ješitnosti a sebevražedného furiantství natruc ponížení. To vše v necelé půlhodince.
Zkrátka jako rozcvička pro vstup do evropské elity budoucích nadějí vypadá Vězení slibně.