Tour, to je pocit štěstí
Předloni v Le Havru ovládl etapu Tour. Zdeněk Štybar se stal teprve druhým českým jezdcem, který to dokázal.
Tomáš Macek reportér MF DNES
masa lidí. To vám jako závodníkovi dodává nesmírnou energii i pocit štěstí, že na takovém závodě můžete jet. I když jde zároveň o obrovský stres.
A obrovské fyzické vyčerpání. Vytěsňujete myšlenky na to, jak moc to bude bolet?
Ono je to spíš o tom, že se na Grand Tour vaše tělo dostává do stereotypu, ve kterém pak jede.
Setrvačností?
účasti už nasbíral na Vueltě. V roce 2014 také na španělském klání Grand Tour vyhrál etapu.
Před Vueltou jste vždy říkal: Mám vyhlédnuté etapy, kde chci zaútočit. Máte je i tentokrát?
(oficiálně jeden ze tří lídrů týmu vedle D. Martina a Kittela). Klasikářské etapy, které sedí jemu, sedí i mně. Musím být ve správnou chvíli na správném místě.
A mít Gilbertovo svolení.
Všichni jsme profíci. Každý z nás musí umět říct: Dnes na to mám, dnes na to nemám. Pak se jede na nejsilnějšího. Třeba předloni v Le Havre jsem vůbec nečekal, že bych toho dne mohl vyhrát – a stalo se to.
Zato v předchozí etapě po kostkách, na kterou jste si v tom samém ročníku myslel, vám tým oznámil: Pojede se jen na žlutý dres Tonyho Martina.
Někdy to tak bývá. Na Tour se všichni mnohem víc než jindy snaží, aby tým měl jasný plán a držel se ho. Jarní klasiky bývají proti tomu mnohem víc závody fantazie.
V sestavě máte letos rovněž Marcela Kittela, jednoho ze tří nejúspěšnějších sprinterů současnosti. Quick-Step s ním chce vyhrát co nejvíce etap. I to vás bude svazovat, že?
Určitě. Ráno se podívám na profil etapy a blikne mi v hlavě: Hmm, tady na tom kopci by se možná dalo ujet. Jenže pak je týmová schůze a řekne se: Dnes z toho uděláme sprinterskou etapu, vše pro Marcela. O. K., v pořádku, podřídím se.
Tým vás navíc prezentoval jako součást Kittelova sprinterského vláčku. Loni jste Meersmanovi dokonce na Vueltě rozjížděl spurty jako jeho poslední muž. Jaká pozice na vás čeká nyní?
Třetí, čtvrté místo před Kittelem. Super bylo, že po závodě v Kalifornii jsme byli s Marcelem dva týdny na vysokohorském kempu v Coloradu. Sblížili jsme se i jako kamarádi.
Loni však na Tour svému podpůrnému týmu za rozjíždění spurtů poněkud vyčinil.
Ono strašně moc záleží na timingu. Problémem je, že sprinterských vláčků poslední dobou přibývá. Navíc se dopředu spurtů tlačí i jezdci pro celkovou klasifikaci. I když ti by se letos mohli stáhnout trochu dozadu, protože platí nové pravidlo, podle nějž se i při třívteřinové mezeře v balíku započítá všem jezdcům stejný čas.
V horských etapách můžete Kittela dostat na starost na opačném konci pelotonu, pokud bude zapotřebí, aby „přelezl“kopce v časovém limitu. Tak jste předloni převážel Marka Cavendishe přes Pyreneje i Alpy...
... a ve sjezdech jsme jezdili totální šrot, bojovali o každou vteřinu, aby Mark nechytil limit. Normálně zbytečně neriskuji, ale tehdy to bylo nutné. Jedete hranu, stodvacítkou v tunelu, koukáte na ty zdi kolem sebe a říkáte si: Tady kdyby mi ustřelila galuska, kdo ví, jak by to dopadlo.
Coby jeho pomocník jste se letos propracoval k druhému místu na Paříž – Roubaix, vašemu nejlepšímu výsledku sezony. Nakolik jste s ní zatím spokojen?
Nebylo to úplně to, co jsem si představoval. Vlastně ani Roubaix. Jdete do závodu s tím, že chcete pomoci kamarádovi (Boonenovi), aby vyhrál své rozlučkové Roubaix, a pak vám čtyři kilometry před cílem do vysílačky řeknou: Zkus ho vyhrát sám, Tom už se k vám nedostane. Než se z té zprávy proberete, je tu cíl. Každopádně jsem však na Roubaix jiným týmům ukázal, že pokud shánějí někoho na tento prestižní závod, tak já ho jezdit umím. Doufám, že ho jednou i vyhraju.
Formu na Tour jste pak piloval při závodech Kolem Kalifornie a Kolem Švýcarska. Jaká tedy je?
Ve Švýcarsku jsem byl po návratu z Ameriky docela mrtvý a dlouho se dostával z časového posunu. Až postupně se mi jezdilo líp, forma přicházela. Titul českého mistra mi pak dodal sebevědomí pro Tour.
Začínáte ji v Německu s německou hvězdou Kittelem. Je tlak větší než obvykle?