Hezky to tu na mě dýchá
Vyslovit cosi hanlivého o Wimbledonu? To je pro Petru Kvitovou málem svatokrádež. Těžko na něm hledá zápory: „Snad by mohli ubrat v bezpečnostních prohlídkách, pořád nás skenují, když jdeme dovnitř a ven. Ale to je drobnost. Jinak bych neměnila nic.“
Jak vnímáte Wimbledon?
Asi každý tenista sní, jak si zahraje a třeba i vyhraje Wimbledon. Jako malou mě to nenapadlo. Až když jsem zjistila, jak dobře můžu hrát na trávě, začal mi být sympatický.
V jaké náladě jste dorazila?
V té nejlepší! Když jsem si léčila ruku, doufala jsem, že mi tenhle turnaj nebude odepřen a stihnu ho. Povedlo se, takže jsem úplně v pohodě. Když jsem poprvé prošla branou, dostavil se pocit zadostiučinění za všechnu tu práci, co jsem návratu obětovala. Všechno na mě tady dýchlo tak hrozně hezky.
Jaký tu máte cíl?
Odehraju zápas. Pak se uvidí. Já jsem vážně vděčná, že tu vůbec jsem. Hned po příchodu do hlavní budovy, kde se vydávají akreditace, to voní Wimbledonem. Šatna je domácká, mám svoje místo, kam si dávám věci. Je okouzlující. Skromná, ale zároveň má něco do sebe.
Co vy a zdejší tradice?
Od začátku se mi zamlouvá bílé oblečení, hraje se v něm jen tady, k zelené trávě prostě patří. Když jsme tady na olympiádě nastupovali v barevném, bylo to hodně divné. Líbí se mi i volná neděle. Na Roland Garros natahují turnaj na patnáct dnů, aby jim přišlo co nejvíc lidí. Tady si drží to svoje, což oceňuju.
Jak jste se sžívala s trávou?
Jako teenagerka jsem na ní dlouho nevyhrála zápas. Až v roce 2010 jsem najednou udělala semifinále Wimbledonu. To byl průlom!
Považujete místní centrkurt za nejhezčí tenisový stadion?
Ano. Vážím si toho, že mě pořadatelé hned v prvním kole nasadili na něj. Kdybych si mohla vybrat, nejradši bych hrála pořád na něm. Je krásný, cítíte klid, dýchá z něj historie. Já ho navíc dobře znám a celkem se mi na něm daří, čímž jsou moje příjemné pocity umocněny.
Jaké jste zvolila bydlení?
Domek. Vždycky se mi líbilo, že nemusím do hotelu jako na ostatních turnajích. Cítím se jako doma. Vstanu, kdy chci, uděláme si snídani, dojdu si nakoupit. Tuhle se mě v supermarketu ptali, jestli mám zákaznickou kartičku. Asi si ji zařídím.
Máte v Londýně oblíbené místo?
Při turnaji jen občas skočím na kafe s Luckou Hradeckou u nás ve Wimbledon Village. Centrum je daleko, jen jednou jsem proběhla pár obchodů, když jsem v neděli po finále čekala na bál šampionů.
S Karolínou Plíškovou náležíte mezi kandidátky na titul. Jaká je pro vás rivalka?
Její výsledky hovoří za vše. Výborně servíruje, jde do toho, ať se děje, co se děje. Má silnou hlavu, vyhrává těžké zápasy. Trénujeme ve stejném klubu, pojí nás úspěchy ve Fed Cupu, ale když stojí na druhé straně sítě, je jako jiné soupeřky.
Trénuje vás Jiří Vaněk, Karolínu převzal David Kotyza. Co pro vás znamená, že jste si vlastně prohodily kouče?
Nejdřív to bylo zvláštní. Pak jsem půl roku marodila, byly důležité jiné věci. Párkrát jsme se viděli na Spartě. Pak jsme se potkali v Paříži, už mi to nepřišlo divné. S Davidem máme dál vřelý vztah, přejeme si.
Jak velký úspěch by byl, kdybyste se stala číslem 1 na žebříčku?
Po všem, co jsem prožila, by to byla paráda. V podvědomí tu myšlenku mám. Na konci loňské sezony jsem o jedničce mluvila. Ráda bych se jí jednou v kariéře stala. Ale teď se tím nezabývám, mám manko. A ještě radši bych vyhrála další grandslam.