Ticho, tady vládne Big Boss!

Být vámi, moc nahlas to tady neříkám. Jde o hodně peněz a o politiku,“napomíná mě číšník, téměř šeptá a slova doprovází neslyšitelným gestem počítání peněz. Sedím v restauraci jen pár kroků od budovy parlamentu i sídla albánského premiéra. A zrovna jsem se obsluze zmínil o práci, která mě do Tirany přivedla. „Tahle restaurace patří známému starého pána,“dodá číšník na vysvětlenou. Když naznačím, že se coby cizinec nechytám, doplní ještě jednu přezdívku pro toho, koho se tak bojí: Big Boss. Velký šéf.

Z dalších náznaků mi dojde, že mluví o expremiérovi Sali Berishovi. Muži, který Albánii vedl nejprve pět let jako prezident a poté dalších osm z premiérského paláce.

Na mou zmínku o zdejším vyšetřování nejmocnější české firmy ČEZ, o které se tady zajímám, podobně reagují i další lidé. Někteří si ještě živě pamatují, jak energetici se „středoevropskou neoblomností“odpojili od proudu zdejší vodárny, protože neplatily za odebranou elektřinu. Lidem pak jednoduše přestala téct voda. „To byla zbabělost. Dobře, že jsou pryč!“říká řidič taxíku, když se prodíráme ne zrovna organizovanou tiranskou dopravou.

Logo, které Češi tak důvěrně znají z účtenek za elektřinu či velkorysého sponzoringu karlovarského festivalu, probouzí v běžných Albáncích emoce i čtyři roky po odchodu firmy ze země. A pocity to rozhodně nejsou libé.

„Je to škoda, protože zrovna k vaší zemi máme pozitivní vztah,“přemítá taxikář. A má pravdu. Tak třeba v roce 1968, kdy do Prahy dorazila okupační vojska Varšavské smlouvy, Albánie z vojenského paktu na protest odešla.

A když před dvěma lety chladnokrevný lupič v albánských horách zastřelil dva české turisty, místní posílali do Prahy omluvné vzkazy, pořádali smuteční průvody s českými vlajkami, a někteří se dokonce aktivně zapojili do policejní operace na dopadení útočníka.

A mimochodem, vyjádření upřímné soustrasti pozůstalým do Česka tehdy poslal také „starý pán“. Big Boss. Expremiér, který toho má zjevně stále hodně pod kontrolou.