ROZCHOD se seriály

Jen pár hodin před rozhovorem se vrátila z rybaření v Norsku, krátce nato odlétala do Ugandy, kde už několik let pomáhá opuštěným dětem. Cestování a sirotkům teď může věnovat víc času, protože pracovně je scenáristka Lucie Paulová v bodě nula. Právě dopsa

Sdiagnózy

vádí psaní scénáře z nemocničního prostředí k hypochondrii?

Dcera jednou začala úporně zvracet, měla křeče a bylo jí zle a mně v hlavě vyskákaly všechny možné od slepého střeva k neprůchodnosti střev. Určitě to byl důsledek všech možných debat s lékaři. Nakonec nešlo o nic vážného, ale vyděsilo mě to.

Se seriálem, který se začal vysílat nedávno, končíte. Proč jste se tak rozhodla?

Jako šéfautorka jsem uzavřela řadu osmdesáti dílů. Seriál se týká urgentní medicíny, a tak jsem kromě vymýšlení a psaní příběhů trávila noční služby na urgentním příjmu a konzultovala případy s doktory. Byla to extrémně náročná práce a musela být udělaná v rekordním čase, takže jsem psala denně včetně sobot a nedělí.

Ze začátku vám to nevadilo?

Mě to hodně bavilo, urgentní medicína je zajímavé téma a líbilo se mi propojit všechno tak, aby v seriálu bylo hodně medicíny a zároveň také vztahy. Jenže aby byl takový projekt dobrý, potřebuje dobrý tým a ten je třeba zaplatit. Když se šetří, nemůže to dopadnout dobře. V televizi to bohužel chodí tak, že když se projekt rozjede a má dobrou sledovanost, peníze mu seberou.

Protože český divák je konzervativní a svůj seriál sleduje nadále bez ohledu na kvalitu?

Svým způsobem to takhle funguje. Konzervativní diváci často drží nad vodou i projekty, jejichž úroveň zdaleka nedosahuje toho, co by mohli dostat jinde. Jenže oni nechtějí. Museli by si zvykat na nové postavy, nový příběh nebo přijmout něco, na co vůbec nejsou zvyklí.

Co byste dělala jinak, kdybyste o seriálu mohla rozhodovat?

Snažila bych se udržet standard, případně bych se nebála jít do rizika a zkoušet něco nového.

Psát příběhy z prostředí medicíny je náročné. Udělala jste někdy chybu, kterou vám doktoři vyčítali?

S lékaři se všechno konzultuje tak důkladně, že by se to stát nemělo. Na začátku je medicínská kauza, k níž se vymyslí lidský příběh, a já pak doktorovi řeknu, jak potřebuji, aby to fungovalo, a on tomu dá realističnost: „Mohlo by se to stát takhle nebo takhle...“Dostanu podrobný popis zdravotního problému od prvotních symptomů po závěrečnou operaci a následnou péči na JIP a vyberu si z toho, co je zajímavé ukázat – tak, aby to bylo odborně v pořádku. Hotový scénář se opět konzultuje s lékařem a doktor je nakonec přítomný při natáčení.

Na co ještě dohlíží?

Pomáhá hercům, jak zacházet s nástroji, mýt si ruce, jak se postavit k pacientovi a sáhnout na něj. Oni se tohle všechno musí naučit, takže to mají ještě složitější než scenárista. Musí to být správně, protože divák je ve střehu a mnohdy čeká, jestli se něco nepovede.

Existuje něco, co musí seriál mít, aby byl úspěšný?

Klíčový je nápad a dobře postavené charaktery postav. Pokud máte dobré téma, je velká naděje na úspěch. Nejhorší je klasické přání: hlavně aby se to našim divákům líbilo. To je velká past, do které se v současnosti chytá spousta autorů – podřizují se většinovému divákovi. Z krátkodobého hlediska to může fungovat, ale časem se na takové projekty zapomene.

Televize dneska řeší především sledovanost. Bylo to jiné, když jste před třinácti lety v seriálech začínala a psala jste Ulici?

Tehdy to bylo jiné v tom, že jsme hledali cesty, jak seriál tohoto typu vůbec psát. Díky tomu byla naše práce jiná, víc akční a dynamická, ale sledovanost se řešila i tehdy. Je to pochopitelné, protože televize do každého takového projektu vloží hodně peněz a potřebuje, aby byl úspěšný.

Co teď budete dělat?

Po třinácti letech nemám na starosti žádný projekt, takže budu mít čas se nadechnout a přemýšlet, co dál. Mám rozepsané dvě knížky, začínám psát scénář pro celovečerní film a budu se rozhlížet, co se naskytne.

Cítíte strach o budoucnost?

Ani ne. Věřím, že něco umím, a zatím se mi vždycky potvrdilo, že je třeba jedny dveře zavřít, aby se otevřely jiné. Měla jsem teď tvrdý režim, každý den byl rozplánovaný na hodiny, tak se docela těším, že zvolním a budu se moct zabývat tím, co opravdu chci. A splním si i nějaké cestovatelské sny.

Jaké třeba?

Se synem chceme zkusit Pacific Crest Trail (trasa horskými oblastmi při západním pobřeží USA

od mexických hranic až do Kanady), což obnáší zhruba 2 800 kilometrů. Plánujeme to už dlouho, ale zatím nebyl čas.

Kolik času cesta zabere?

Chtěla bych ji zvládnout za čtyři měsíce, protože delší dobu nechci být od dcery. Kluci už jsou velcí a postarají se o sebe, ale dceři je šest a je zvyklá, že jsme pořád spolu.

Zvládnete to vy bez ní?

To je otázka – ona to beze mě určitě zvládne, ale já? Myslím, že ano, protože budu vědět, že je o ni postaráno. I když má člověk děti, které miluje, je podle mě správné, že si zachová svůj život a dělá věci, které chce dělat.

Trávíte na cestách hodně času?

Zas tolik ne, ale slíbila jsem si, že bych každý rok chtěla podniknout nějakou delší výpravu. Ráda bych se vydala na Aljašku nebo Špicberky.

Máte dobrodružnou povahu?

Myslím, že ano, protože mě nebaví chodit s turisty na výlety, cestu si radši naplánuju sama. Nebo mám ráda sportovní agentury, které v malém počtu podnikají dobrodružnější výpravy. Nevadí mi spát venku, někam se sápat.

Ocitla jste se při nějaké výpravě na pokraji sil?

Když jsme byli se synem na Kostarice, šli jsme hodně kilometrů ve velkém horku a já jsem se odvodnila. Otekla jsem, tekla mi krev z nosu, nemohla jsem se hýbat. Nakonec jsem to zvládla. Člověk si v takové chvíli musí sednout, udělat polévku z pytlíku, nestresovat se tím, co se stalo.

Učí vás takové situace něčemu, co využijete v běžném životě? Chci mít všechno hned a snažím se věci řídit, takže mě to učí, že nemůžu všechno ovládat a že určitá pokora a trpělivost jsou namístě. Pomáhá i cestování v partě, kdy člověk v malém společenství musí být nápomocen druhým a brát na ně ohledy. Sbližuje vás cestování se syny? Kluci jsou akční po mně, takže je dobře, že můžeme takové věci dělat společně. Máme miniaturní domek v Chorvatsku, kde se snažíme trávit léto, jezdíme na prkně, na vodních lyžích, na kolech. Jsou to dobří parťáci.

V Africe máte projekt na pomoc opuštěným dětem. Kdy jste se tam vydala poprvé?

To bylo v roce 2009. Jela jsem původně na safari, ale odchýlila jsem se od organizované výpravy a náš řidič mě seznámil se svou ženou Ashou. Snažila se tehdy v rámci velmi omezených možností pomáhat opuštěným dětem. A měla vizi, že by chtěla vybudovat sirotčinec, kde by děti našly nový domov a budoucnost. Cílem bylo, aby se k dětem dostala pomoc a bylo možné sehnat peníze na školu a zdravotní péči. Pustily jsme se do toho a dneska máme neziskovou organizaci Life 4 kids – Uganda, tři domy, farmu a pole, několik zvířat a třicet dětí, které mají své sponzory a mohou chodit do školy. Fungujeme jako ugandská obdoba Klokánku.

Co ty děti nejvíce potřebují?

Možná to zní banálně, ale nejvíc jim chybí někam patřit a mít někoho, kdo se o ně postará a dá jim najíst, protože velmi dobře poznaly hlad. Pocházejí z ulice, bývají nalezené na skládkách, pohozené na silnici po běžencích nebo odebrané rodičům. Odebrání dítěte v Africe přitom musí mít obrovsky závažný důvod, takže jsou to často oběti těžkého domácího násilí nebo zneužívání. V centru se rychle oklepou a během roku není poznat, co mají za sebou. Stojí to sice velké peníze, ale efekt je obrovský. Ty děti by jinak byly odepsané a najednou vidíme, že fungují, něco se naučily a mají před sebou budoucnost.

Rozhoduje vzdělání v Africe o tom, jakou šanci má dítě do budoucna?

Na to je těžké odpovědět, ale obecně platí, že nevzdělaný člověk je snadno manipulovatelný a vojáci dnes běžně najímají děti. Pokud se odmalička učí, jak to funguje ve světě, a dostávají do povědomí nějaké morální normy a hranice toho, co je dobré a co špatné, není potom tak jednoduché je zlomit.

Prožíváte s opuštěnými dětmi jejich životní příběhy?

Hlavně na začátku mi to nedělalo dobře. Představovala jsem si svoje děti, které jsou ve vatě a řeší „problém“, že jim nechutná jídlo v jídelně. A pak volá Asha, jestli může nechat ošetřit dítě, protože v Africe to funguje tak, že pacienta nevezmou, dokud nezaplatí, a je jedno, jestli umírá.

Stalo se někdy, že jste neměli na zaplacení doktora?

Nestalo, protože každé dítě má svého sponzora a já mu zavolám, že se vyskytl problém a jestli je ochotný zaplatit operaci. Když ne, zaplatím to já.

Kdo jsou ti sponzoři?

Rekrutovali se hodně z řad mých kamarádů a pomohlo, když jsme udělali webové stránky a natočili medailonky o dětech. Lidé se s námi sami spojili, že chtějí pomáhat. Dostávají zprávy o „svých“dětech, můžou jim zavolat a přesně vidí, na co jdou jejich peníze. Není to žádný sponzoring na dálku.

Připouštíte si riziko, když cestujete do Ugandy?

Když na mě na ulici míří útočná puška AK z jednoho metru, tak ano. Ale nestabilní je především sever Afriky a místa, kam jezdíme my, zas tak

Paradoxně se dnes bojím méně v africké Ugandě, než když jdu na tržiště v nějaké evropské metropoli.