ČAS RŮŽOVÉHO VÍNA N
Naděje na výlety, zážitky, volnější režim a chuť na studený meloun. To jsou pro mě letní prázdniny.
ež jsem se vdala do Prahy, bydlela jsem ve středočeské vsi. Jako dítě jsem prázdniny neadorovala. Neřešily se. Byla zahrada a nebyly peníze. Trochu jsem se společensky nudila a byla vděčná za každou příležitost dojet na kole do Jednoty. Možná už tenkrát jsem si slíbila, že své dítě nepotrestám dvorkem a užitkovou zahradou. Budu pěkně z výšky pražského panelákového bytu plánovat vyžití potomka. Podařilo se mi pouze třetí patro, ale ostatní splněno!
Hned po skončení mateřské dovolené přišly na dlouhou dobu mateřské prázdniny. Teď mám zase zpátky „mateřskou dovolenou“. Dcera je dospělá, cestuje s námi jen zřídka a systematicky pracuje na tom, abych si už dala pohov. Nestojí o mou péči. Příspěvky na samostatnost jsou však vítány, a to v každém ročním období.
Než zahájila povinnou školní docházku, natahovali jsme prázdniny přes celé léto. Výletovat mimo hlavní proud bylo rozumné. Postupem času a vývojem holčičky jsem striktně trvala na oficiálním dvouměsíčním cyklu. Bylo to krásné, ale bylo toho dost. První září! Ten den se pro mě stal dnem nezávislosti. Ať si to zdivočelé, všudypřítomné dítě někdo usadí do lavice a přečte mu školní řád.
Přesto na ta léta ráda vzpomínám. Přesto se těším na letošní a další prázdniny, i když vím, že potom hned přicházejí Vánoce.
Začátkem července se všichni dají do pohybu (krom těch na D1). Škatulata se hýbou z místa na místo, jezdí poznávat nové destinace, objevují přírodní krásy nebo se vrací na oblíbená místa. Nejsem výjimka. Stačí jen naplánovat trasu, zabalit kufry, zajistit květinám na terase pravidelnou zálivku a vyrazit. Ve zbytku léta sjet Vltavu, navštívit alespoň jeden hudební festival, jít na Shakespearovské slavnosti a ugrilovat všechno možné i nemožné. Tak to mám ráda. Těším se i na jídla, která připraví někdo jiný, na nošení lněných kousků oblečení, na špinavé bosé nohy a své vlasy na vlnách podivna. Jediné, co mě trochu straší, jsem já v plavkách. Zhruba v půlce července si zvyknu, i okolí si zvykne, to pak přestanu kolem sebe vázat velký červený šátek. Vypadám v něm jako bójka. Potvrdily to fotky z loňského Jadranu. Vlastně to není jen moje velké tělo, z čeho mám obavy. V poslední době se bojím o své dítě na letištích, na mostech, na koncertech, na náměstích… Nemůžu a hlavně nechci dceři zakazovat poznávat města, moře, kulturu! Moc dobře si pamatuju, jaké to je – chtít a nesmět. Ještě teď slyším, jak tlouklo srdce na státních hranicích. Jen omezovací strašák se změnil.
Nedávno dcera letěla do Londýna. „Neboj, mami, budu opatrná,“řekla připravenou frázi na mé věčné obavy. Nám matkám se obavy dějí… Nikdy jsem si nemyslela, žebudumíttakovouradostz„ok na miste“na displeji mobilu. První párty přes půlnoc znamenala totální rodičovské nasazení. Pohotovost u telefonu a dohadování se s mužem, kdo to vlastně dovolil. Řidičák v rukou někoho, koho jste porodila? Nepředstavitelné. Teď jsem ráda, že mě občas povozí.
Ani já nestáhnu kalhoty před brodem a poletím! Už za pár dnů. Nevynechám jedinou příležitost dát si skleničku růžového (i bílého) vína na hezkém náměstí, chci slyšet každou kapelu, která mě baví, a dcera ať zažije to, na co si ušetří. Nenechme se omezit žádným dvorečkem!