Www.trekbikes.com
Mám. Ti kluci mi opravdu věří. Komunikujeme dobře.
Jací jsou povahově? O Chavesovi vaše manželka tvrdí, že je se svým věčným úsměvem jakýmsi „antidepresivem“.
Je opravdu pořád usměvavý. Snaží se nedat na sobě znát, že je na něj vyvíjený tlak. Přesto si myslím, že uvnitř to v něm vře a hodně závod prožívá. Simon Yates je naopak dost klidný a vyrovnaný. Jen když je na tom hůř, uzavírá se do sebe. Ale jinak se s nimi pracuje dobře. Poté, co se při prologu zranil můj spolubydlící Luke Durbridge, přestěhovali mě k Simonovi i na pokoj.
Což k vašemu vzájemnému pochopení pomůže?
Určitě. Hodně se o závodě bavíme. Ani do Simona nemusím nic moc tlačit, sám se ptá.
Na co například?
To nebudu prozrazovat. Jde o věci, díky kterým může růst.
Odlišné mají Chaves a Yates i pojetí závodění, že?
Rozhodně. Esteban je precizní, snaží se v pelotonu i během rovinatých etap neustále jezdit mezi prvními třiceti, což preferuji i já, protože na špici bývá o dost bezpečněji. Kdežto Simon by v takových transferových etapách kolikrát nejradši jel úplně vzadu. Tvrdí, že tam vypne a pošetří síly. Snažíme se mu takovou strategii vyvracet. Ve zdejších větrných etapách to už vypadalo, že naše argumenty docela bere.
Vzpomeňte, kdo kdysi vám v mládí takhle radil a pomáhal?
Když jsem začínal v Liquigasu, byli jsme tam skupinou hodně mladých lidí. Spíš jsme okukovali, co dělají ostatní týmy.
Závodil tam s vámi přece Ivan Basso, dvojnásobný šampion italského Gira.
To je pravda, jenže Ivan bohužel neuměl své znalosti dost dobře podat. Naopak v Tinkoffu byl na to perfektní Michael Rogers (mistr světa v časovce). Uměl se pohybovat v pelotonu a dodat lidem klid.
Ten je vaším vzorem mentora?
Od něj jsem se naučil nejvíc. Dodnes zůstáváme v kontaktu.
Jak v roli kapitána na silnici s dalšími jezdci týmu při etapě komunikujete? Hlavně ústně, nebo vysílačkou?
Přes rádio moc ne, dost často nám vypadává. Haprovalo i naše spojení s týmovým autem, zvlášť v horách tu totiž často není signál. Navíc letos moc nefunguje ani oficiální rádio