Když pastýřka šlápne na fialku, i to je drama
Z českých pěvců působících v zahraničí patří k nejúspěšnějším sopranistka Martina Janková. Ve Švýcarsku usazená umělkyně byla řadu let sólistkou Curyšské opery, kde se vypracovala ve špičkovou interpretku převážně mozartovského a barokního operního repertoáru, ale také písní.
V Česku ji lze zažít příležitostně na koncertech, Supraphon jí také vydal několik CD. To nejnovější, nazvané Prague–Vienna, obsahuje především písně Wolfganga Amadea Mozarta a jeho českých současníků, kteří byli tak či onak spojeni s těmito městy. Janková je natočila s cembalistkou Barbarou Marií Willi už roku 2006, z technických důvodů však snímek vychází až nyní.
Jako v salonu
Mozart je zastoupen třemi písněmi, včetně té asi nejslavnější s prostým názvem Fialka na text od Goetha. Skladatelova genialita se však projevila i na takové rokokové „maličkosti“, v níž pastýřka zašlápne kytičku. Hudebně ji rozvedl do jakéhosi mikrodramatu odlehčeného mírnou nadsázkou. A Janková svým hlasem celou „tragédii“líčí se směsicí naivity, půvabu a vtipu.
Ale také slovenský rodák Jan Josef Bartoloměj Rösler, jenž mimo jiné zastával post kapelníka v pražském Stavovském divadle, si uměl vtipně zažertovat doslova o ničem, jak dokazuje název skladby Il niente. V jeho písních se dá rozeznat i odlišný přístup ke zhudebnění různých jazyků. Efektní výraz má pro italštinu a lyricky niterný pro němčinu.
Dvěma písněmi v italském stylu je zastoupen Leopold Koželuh, který se ve své době zařadil mezi největší hvězdy vídeňského hudebního života, a dokonce učil jednu z dcer Marie Terezie. Album připomíná též osobnosti, jako byl Václav Jan Křtitel Tomášek, jenž s klasicistní vytříbeností zhudebňoval Goethovy básně, Tomáškův žák Jan Václav Hugo Voříšek a z poněkud pozdější doby pak Jan Václav Kalivoda. Na dobový kontext navíc odkazují dvě písně Josepha Haydna na anglické texty.
Nejen v Mozartovi, ale i ve všech dalších písních Janková dokáže vykouzlit nejrůznější nálady, ať už melancholickou, rozmarnou nebo jímavou. V době nahrávání měl její hlas ještě téměř dívčí charakter, nyní už je vyzrálejší, i když lehkost a kultivovanost si zachoval. Barevný zvonivý zvuk doprovodného kladívkového klavíru z roku 1797 také přispívá k příjemné „salonní“náladě celé nahrávky.