CESTA DO ŠKOLKY

Ráno cvičím u bazénu, mám zavřené oči a představuji si, jak místo na dlažbu sahám prsty na písek u moře na pláži. Říkám si, jak budu mít hezký den, cítím vůni čerstvě uvařené kávy, a jak vítr občas foukne, zašplouchá mi u hlavy bazén, do kterého chci skočit hned po cvičení. Místo toho dostanu po hlavě gumovou tyčí do vody a Matyáš se dožaduje snídaně. „Chci banán, ne, tak já si dám křupinky!“„Fakt chceš křupinky? Nechceš topinku jako já?“„Neee, chci křupinky.“Dostane křupinky. „Anebo, mami, já bych radši to, co máš ty.“

Před odchodem do školky se třikrát pohádáme, protože mě nebaví vysvětlovat, proč si má čistit zuby, proč si má vzít mikinu a proč mu nepůjdu nandat ponožky. Po cestě se na mě mračí, dneska mi galantně neotevřel vrátka jako vždycky, naopak je demonstrativně zabouchl, a ještě si přitom něco mumlal. Nechtěl mě držet za ruku, a když jsem mu podvacáté řekla, ať si vyndá ten palec z pusy, tak se rozbrečel. „Ty mi taky můžeš,“znělo mi v hlavě a těšila jsem se, až budu na chvíli sama. V tramvaji naše veselé ráno pokračovalo, protože nebylo místo k sezení, takže jsme stáli, což Matyáš nesnáší. Stát a nic nedělat, to nevydrží déle než tři minuty. Najednou jsem se na něj podívala a došlo mi, že za chvíli bude veliký jako ten obří pán s aktovkou, který stojí vedle něj. A že už si nebude cucat palec. Že už mi nebude volat, aby se zeptal, z čeho se skládá voda a proč je tráva zelená. Už mě nebude potřebovat. A tak jsem se místo řvaní o palci v puse usmála a po cestě do školky jsem mu řekla, že ho miluju.