Mám český pas. Nejsem zrádce
Poslední český grandslamový šampion z mužské dvouhry Petr Korda opět cítí vášeň pro tenis.
Kdopak se to krčí u kurtu číslo 11 sousedícího s restaurací The Baseline? Kdo upřeně sledoval juniorské utkání, jehož účastníky uváděla decentní výsledková tabule: Korda (USA) – Vrbensky (CZE)?
Dosud poslední český grandslamový šampion v mužské dvouhře. Donedávna trenér Radka Štěpánka. Otec tří úspěšných mladých sportovců, golfistek Jessiky (24) a Nelly (18) a tenisty Sebastiana (17). Muž, jenž se jak sám říká před šesti lety podruhé narodil. Petr Korda. Jako dřív štíhlý, na tváři neoholené strniště. Žije na Floridě. V Londýně doprovází Sebastiana, setkal se též s reportéry ze své rodné země.
Po jaké době jste se sem vrátil?
Za posledních dvacet let jsem tu byl jen jednou s Radkem. Je to příjemné. Odšlapal jsem si i cestu do Roehamptonu, kde hrál Sebastian minulý týden turnaj a kde se koná kvalifikace Wimbledonu. Mají tu zajímavá pravidla, podle kterých mám třeba omezený vstup do některých míst areálu. Ale i proto je tenhle grandslam výjimečný.
Jak se vám sedí u dvorce při Sebastianově mači? Cuká to s vámi?
Podívejte se, já chci, aby se všechno točilo okolo něj. Je to jeho show. Proto jsem vás požádal, abyste s rozhovorem počkali, než vypadne ze singlu. Nehodlám se někde vystavovat a poutat pozornost. Chci být jenom táta od Jessiky, Nelly a Sebastiana. Jejich podpora.
Jak cenná je pro Sebastiana účast ve Wimbledonu?
Každý zápas, každý den je pro něj užitečný. Naučí se, kudy se chodí do šatny, kde je který kurt, kde probíhají rozhovory. Kudy se protáhnout, aby se vám novinářům vyhnul. To všechno se mu může hodit. A kdyby se náhodou nestal profesionálem, má bezva zážitek.
Používáte na Sebastiana výchovné metody, jež se vám osvědčily u jeho starších sester?
Nechci dopodrobna mluvit o svých dětech. Podobně jsem byl žádán, abych vysvětlil, co dělám s Radkem. Ani šéfkuchař vám neprozradí svůj nejlepší recept. Vidím, že je sport táhne, z čehož mám radost. Díky tomu jsem se třeba mohl vrátit do Wimbledonu.
Je těžké sladit vztah k potomkům a touhu po výsledcích?
Snažíme se jim nenařizovat, co mají dělat. Pomáháme jim, aby rozvíjeli svoje předpoklady. Pro mě je podstatné, aby Sebastiana tenis bavil. Když hraje špatně, je zklamaný, což je vlastně taky dobře. Projde si porážkami a popřemýšlí, co udělal špatně. Tyhle věci dětem nemůžete podstrčit na papíře, musí je zažít na vlastní kůži. Zároveň se o něj bojím. Když jel do Paříže, tak jsem mu říkal, aby kvůli bezpečnosti chodil jen mezi hotelem a kurty.
Dcery už jsou profesionálkami. Cestují samy?
Jessi má svůj vlastní tým. S Nelly jsem loni musel asi 25 týdnů jezdit, protože jí bylo sedmnáct a podle pravidel LPGA ji musel doprovázet dospělý člověk. Nejdřív jsem jí nosil hole, ale jakmile si našla caddyho, se kterým jí to klapalo, hned jsem se stáhnul do pozice za provazy. Pro mě je hlavní být tátou, s manželkou jsme holkám pomohli rozjet loď a teď je to na nich. Ale samozřejmě je sledujeme, bavíme se. Teď mi (manželka) Regina posílá zprávy, jak si Jessi s Nelly vedou na US Open. Já jí zase píšu, jak hraje Sebastian.
Platí stále, že na jeho kariéru úplně netlačíte?
Mám trochu jiný přístup než ostatní. Třeba i proto, že nám za 27 měsíců vyrostl o 34 centimetrů. Loni poprvé hrál za hranicemi Floridy, poznal atmosféru US Open, letos Roland Garros, teď vidí Wimbledon. Je klíčové, aby měl plnohodnotné dětství. Aby jen nehonil tenisák. Takže bylo fajn, že po Paříži strávil nějakou dobu u babičky v Česku.
Kolik času s ním trávíte?
Kdykoliv není na turnaji, chci ho mít doma. Vytáhl jsem ho z tréninkové skupiny USTA (americká tenisová asociace). Jde mi o rovnováhu – škola, rodina, trénování. Hraje jednou denně. Až přijde doba, kdy bude potřeba máknout naplno, nebude mi aspoň od tenisu utíkat.
Na trenérském trhu jste docela žádaný. Kolik bylo nabídek?
Hodně. A zajímavé. Ale konkrétní jména si nechám pro sebe. Co se stane ve Vegas, má zůstat ve Vegas.
Jak se ohlížíte za spoluprací se Štěpánkem?
Bavila mě. Jsem rád kreativní. Chci dávat do práce srdce. Jsem strašně rád, že moje děti mají ke sportu stejný vztah. Jenom mě mrzí, když si přečtu nenávistné hlášky, že jsem Čechoameričan, Američan.
Ale vaše děti reprezentují USA.
Ano. Třeba by nebyly tak úspěšné, kdyby vyrůstaly v Česku pod neustálým presem, že jsou Kordovi. V Americe mají volnost... Ale já třeba ani nemám americký pas. Zůstal jsem hrdým Čechem, každý den ráno si čtu, co se děje v našem sportu, jsem velký fanda.
Jak se díváte na to, že řada kluků s českými předky – váš Sebastian, Kodat, Dammovi, Mandlik – hraje za USA?
Asi mě jejich rodiče kopírovali. (směje se) Já potřeboval pro své děti určitý klid. Řada lidí mě nenávidí, že jsem zradil republiku, protože jsou děti Američany. Ale já je nechtěl mít pod mikroskopem. Pořád by se jich někdo ptal na tátu. Naše volba přinášela i potíže, zůstali jsme s Reginou bez pomoci, babičky i dědy jsme měli v Praze. O to víc je naše rodina semknutější.
Štěpánek tvrdil, že jste ho málokdy chválil. Jste přísný i na syna?
Štěpcovi nesmíte všechno věřit. Za tyhle řeči to ještě schytá! (směje se) Když za mnou přijel a byl na tom hrozně, přece jsem nemohl lhát: „Ježiši, hraješ fantasticky. Jak jsi zlepšil forhend!“Fotbalový trenér Vejvoda říkal, že musíte na hráče používat bič i cukr. Jinak to nejde.
pokračování na protější straně
pokračování z předchozí strany
Porazil byste ještě Sebastiana v zápase na body?
Občas s ním dám nějakou šermovačku. Asi bych ho už neporazil, protože moc nesportuju. Ale hlavně ho nechci porazit. Nemusím si něco dokazovat. Proč ho srážet? Asi třetí rok se Štěpcem, než v Austrálii porazil Kuertena, jsme se připravovali na Spartě a dali si zápas. Vedl a dělal si srandu, že hraju jako dědek na veteránské tůře.
A to neměl dělat?
Povídám: Drž si klobouk a jedeme! Otočil jsem na 6:3 a 3:0, jenže pak jsem viděl, jaký to na něj mělo negativní vliv. Už to nehodlám opakovat. Můžu ještě soutěžit s holkama v golfu, třeba v čipování, patování. Ale stejně už mi natrhnou zadek.
Andre Agassi dlouho odmítal angažmá. Zlomil ho až Novak Djokovič. Myslíte, že by vás nějaká příležitost mohla zviklat?
Dřív jsem říkal: Ne, ne, ne! Už jsem zmoudřel. Člověk by si měl nechat otevřená vrátka. Nevylučuju například, že se vrátím domů a nebudu pracovat v Česku. Momentálně se věnuju dětem, aby se jim co nejvíc dařilo na jejich kolbištích. Co bude za rok? Doufám, že budu živý a zdravý. Uvidíme, jak se to vyvine.
V lednu uplyne 20 let od vašeho triumfu na Australian Open. Jste poslední český muž, který vyhrál grandslam. Mrzí vás to?
Je to blbý. Myslel jsem si, že mě Tomáš Berdych napodobí. Třeba tady ve Wimbledonu hraje docela dobře. Spadly z něj ty věci, které ho tížily, když blbli s Ivaniševičem. Lidi by ho neměli odepisovat.
Blbli s Ivaniševičem?
Asi příliš moc věcí změnili, protože jsem ho nepoznával. Když jsem ho viděl na kurtu, tak to byl divný tenis, nelíbil se mi. Nevím, co trénovali, ale prostě to nebyl Berďa.
Povídalo se, že jednáte o spolupráci. Bylo to tak?
Tohle nebudu komentovat.
Věříte, že má Berdych pořád šanci na životní triumf?
Proč by neměl? Věková hranice se posouvá. Dřív se končilo okolo třicítky. Tomášovi bude dvaatřicet, ale je pořád mladý kluk. Podívejte se, jak se všemi v pětatřiceti vyběhl Federer. Berďovi by prospělo, kdyby se mu nepřipomínalo, že nic nevyhrál. Národ by měl ocenit, co dokázal. Malí kluci potřebujou vzor.
Za Berdychem moc svých následovníků nenajdete, že?
Jestli to nezmákne Berďa, asi se doba bez trofeje bohužel ještě protáhne. Bylo by fajn, kdyby se v tenisu ukázala nejen česká holčičí síla.
Má smůlu, že se narodil do vrcholné éry s nejlepšími tenisty historie?
On šanci měl. Jen k ní třeba nepřistoupil, jak měl. Neudělal správné věci. Soupeře má fantastické, nikdo mu je nezávidí. O to vzácnější by jeho vítězství bylo.
Co mu podle vás chybí?
Myslím, že on to ví. Já tyhle věci veřejně nerozebírám. Ale třeba v osmifinále s Thiemem hrál tenis, jaký bych si u něj představoval.
Vy jste vyhrál jediný svůj grandslam ve třiceti, je důležité...
... důležité je věřit. Jdete na kurt, musíte věřit. Postavíte se nad golfový balon, musíte věřit. Tonda Panenka v Bělehradě taky věřil, že ze Seppa Maiera udělá vola. Musíte si věřit. Když to nevyjde, porážku smáznete a jdete za další šancí.
Vy jste našel, co vám chybělo, než jste vyhrál grandslam?
Ano.
Co to bylo?
Už jsme zase v mé kuchyni.
Dobrá. Jaká je Vaše nejsilnější vzpomínka na Wimbledon?
To byste neuhodli. V roce 1986 jsem tady na staré posvátné jedničce s Tomasem Carbonellem vyhrál debla juniorky. Finále 6:1, 6:1 a já v něm na returnu prohrál jen dva míče. Každý rok pak byl v něčem výjimečný. Když mě trénoval Tony Pickard, trávu jsem postupně poznával. Teď je jiná kdyby nám balony vyskakovaly jako dneska, hrálo by se mi mnohem líp.
Je váš vztah k Wimbledonu poznamenaný tím, že tu začala vaše rozporuplná dopingová aféra?
Není. Tohle je chrám tenisu, tady se tenis narodil a já historii sportu ctím. Rád si o ní čtu, sleduju dokumentární filmy. Areál je nádherný, líbí se mi, jak ho rozšiřují a stavějí nové kurty.
Napadlo vás, že byste sepsal paměti?
Kdeže. To se snad ode mne nečeká.
Sám jste říkal, že kluci potřebují vzory. Taková knížka by je mohla inspirovat, ne?
Já spíš vidím problém ve změnách po roce 1989. Kdo uměl držet raketu, zmizel v zahraničí. Když jsem byl malý, na Slavii byl pan Vávrů, který dělal tenisovou školičku, na Spartě pan Houdek. Když šly děti výš, tak je převzal pan Dovolil. Byly dané stupně. Dneska je prostředí jiné. Před deseti dny jsem na Spartě slyšel, jak rodiče mluví s trenéry, a vlasy mi vstávaly hrůzou. Chybí lidé, kteří by dětem mezi osmi a čtrnácti roky měli co dát. Bude těžké je do tenisu vrátit, aby rostli noví Berdychové, Plíškové a Kvitové.
Na jaký sport vyrazíte, když máte čas jen pro sebe?
Na žádný. Nemám svoje rakety. Beru si ty Sebastianovy. Nějaké golfové hole bych v garáži určitě našel. Já už ale nemám potřebu sportovat, ani mě to vlastně nebaví. Těším se akorát, že si půjdu zahrát golf s Pavlem Nedvědem, až se vrátím na Floridu. Asi přijde doba, kdy se zase budu potřebovat hýbat. Ale od roku 1999 jsem se do posilovny chodil jenom dívat na děti. Zlenivěl jsem.
Zdraví drží?
Měl jsem velký problém v roce 2011. Ucpala se mi celá céva v noze a dá se říct, že jsem se podruhé narodil. V tu chvíli mi pomohla dcera Jessica, která přestala hrát a jezdila s malým. Asi už nikdy nebudu úplně v pořádku. Jakmile se ve vás začnou vrtat doktoři, najdou ještě víc. A bohužel objevili nějaké problémy, se kterými jsem se narodil. Sestra měla příhodu, po které jí ochrnula ruka. Já jsem ještě dopadl dobře.
Párkrát jste zmínil manželku, bývalou tenistku. Jak je v rodinném týmu důležitá?
Na špičce vánočního stromečku je hvězda. To je u nás moje žena. Bez Reginy bych v tenise nedokázal to, co jsem dokázal. Stála při mně ve velice těžké době, když jsem měl záda prošpikovaná od svých tenisových kamarádů zleva zprava. Když jsem potřeboval, dodávala mi pocit klidu a bezpečí. Vím, jak je Regina důležitá pro děti. Ano, je to máma, ale taky skvěle rozumí tenisu. Vidí věci stejnýma očima, ale občas mi oponuje, protože já rozhodně nerozumím všemu. Letos spolu budeme mít 25 let od svatby, přes 30 let jsme spolu. Když se podívám kolem sebe, vidím, kolik hráčů je rozvedených.
Bolí vás ještě probodaná záda z doby, kdy jste se pokoušel očistit z dopingového obvinění? Přišli se někteří lidé z branže omluvit nebo usmířit?
Lidi o mém případu moc nevědí ani dneska. Ale já se tím netrápím. Je to dvacet let, stalo se. Kdyby se mi tyhle věci nestaly, tak tady spolu nesedíme. Možná bych někde ležel s vypitým mozkem. Všechno se děje z nějakého důvodu. Muselo se mi stát něco takového, abych teď mohl být, kým jsem, a abych dělal, co dělám. Tenisový život je bublina, která nemá s realitou nic společného. A já jsem dneska kluk, teda spíš už dědek, s oběma nohama na zemi. Dělám to, co mě strašně baví, moc si vážím toho, jaký mám vztah s Reginou i dětmi.
Poznal jste tenkrát po pozitivním nálezu na nandrolon, kdo je kdo ve vašem okolí?
Stoprocentně. Když jsem hrával, neexistovalo pro mě nic jiného než tenis. Až pak jsem zjistil, co je v životě opravdu podstatné. Normálního člověka, se kterým si sednete do hospody na pivo, nezajímá, jestli máte dvacet titulů. Zajímá ho, jestli si dobře přiťuknete. Jsem rád, že se mi ten případ stal a nasměroval mě tímhle směrem. I když to tenkrát nebylo nejpříjemnější.
Tvrdil jste, že kauza vám vzala oheň pro tenis. Vrací se vám nyní díky Sebastianovi?
Díky Radkovi a hlavně Sebastianovi se mi něco vrací. Víte, pro mě byl tenis jako droga, úplně všechno. Tohle se snažím přenášet na své děti. Musí pro sport žít, jinak to nejde.
Měl jsem velký problém v roce 2011. Ucpala se mi céva v noze a dá se říct, že jsem se podruhé narodil.