S Angelou na věčné časy

Jak to Angela Merkelová dělá, že se pořád drží na nejvyšším postu a směřuje k dalšímu volebnímu vítězství? Německá kancléřka má jednoduchý program: Vše zůstane při starém.

Necelé tři měsíce před spolkovými parlamentními volbami je německá kancléřka a předsedkyně CDU Angela Merkelová na koni. Vše směřuje k tomu, že dosáhne čtvrtého volebního vítězství a čtvrtého funkčního období v řadě. Vyrovná se tak klasikům moderní německé politiky, prvnímu kancléři Adenauerovi a především svému politickému učiteli Helmutu Kohlovi, kterého nedávno pohřbila. Zlí jazykové mohou říct, že ho pohřbila už dávno, neboť zejména díky kritice jeho postupu ve sponzorských aférách se v roce 2000 postavila do čela strany a od sporného dědictví svého předchůdce se nemilosrdně odstřihla.

Tytam jsou obavy z přelomu let 2015 a 2016, kdy obliba kancléřky i preference její CDU/CSU pod vlivem uprchlické krize prudce klesaly a uvnitř partaje stoupala nervozita a množily se pokusy se „věčné kancléřky“zbavit. Tatam je nervozita z počátku tohoto roku, kdy výměna lídra přinesla nečekané body navíc koaliční SPD, která po nástupu razantního Martina Schulze obživla a stoupala v průzkumech.

Schulzův efekt se vypařil, CDU vyhrála troje zemské volby za sebou (z toho ve dvou případech poměrně nečekaně). Někdejší popularita Alternativy pro Německo, která Merkelovou kritizuje zprava, se pod vlivem vnitřních sporů také propadla, a tak CDU pod vedením kancléřky směřuje ke 40procentnímu volebnímu zisku. Co se vlastně stalo?

Nepřítomní vyzývatelé

Angela Merkelová nedávno představila volební program, který lze shrnout do stručné formulky: Vše při starém. Což je program celé její kariéry. Díky držení pozic a klidnému, věcnému stylu dokázala přečkat každou krizi a vyzrát nad mnohdy horkými hlavami svých soupeřů a kritiků. Němci se nemají špatně a Merkelová se umí postavit do pozice té, která to zařídila. Nebo přinejmenším umí udržet.

V její prospěch hraje i načasování. Kdyby se volby konaly o dva roky dříve, mohlo být leccos jinak. Pomáhají jí neschopní, či spíš nepřítomní vyzývatelé. Ministři Schäuble a de Maiziere, z nichž mohl každý Merkelovou už několikrát nahradit, si na to v rozhodující chvíli netroufli, respektive nesehnali podporu. Bavorský premiér a šéf partnerské CSU Horst Seehofer, který se profiloval jako nejhlasitější kritik kancléřky, hrál především pro své diváky na domácím jevišti v Mnichově, usiloval totiž o vlastní udržení.

Dobře ví, že jeho CSU by samostatně neobstála a spojenectví s CDU, vůči níž se zároveň může libovolně vymezovat a hrát si na opozici, je pro něj klíčové. Někdejší chráněnkyně Merkelové a místopředsedkyně CDU Julia Klöcknerová neuspěla v zemských volbách v Porýní-Falci, a musí proto své aspirace o jedno volební období odložit.

Merkelové se dařilo uklízet soupeře vždycky. Dlouholetého čekatele na kancléřské křeslo a bývalého předsedu CDU Wolfganga Schäubleho odsunula na vlivné a prestižní, přesto však jen ministerské křeslo. Bývalý šéf parlamentní frakce CDU Friedrich Merz raději úplně sekl s politikou.

Zrovna tak vždy vysávala i koaliční partnery. FDP se po vládě s Merkelovou vůbec nedostala do parlamentu, SPD klesla na historické minimum. CDU mezitím rostla. Zklamané pravicové a protestní voliče se snažila lákat Alternativa pro Německo, která se však, zdá se, vyčerpala po sérii úspěchů v zemských volbách. Nedokázala se stát masovou stranou kvůli nálepce náckovské partaje a kvůli vnitřní nejednotnosti. Absence soupeřů pak klidné síle v čele s Angelou Merkelovou nahrává.

Nejzávažnější je v tomhle směru selhání levice, konkrétně SPD. Strana ztratila přesvědčivost, tah na branku a vlastně i program. Z posledních dvaceti let jich patnáct proseděla ve spolkové vládě, z toho osm jako menší koaliční partner právě CDU. S takovou se opoziční politika dělá těžko.

Též na zemské úrovni se SPD posunula spíš k váze středně silné formace. Sociálním demokratům chybějí osobnosti, technokratický lídr Sigmar Gabriel byl schopen jí zajistit posty a udržet při existenci, nedokázal však dodat náplň a získat voliče. Jednoho ze svých oblíbených politiků, Franka-Waltera Steinmeira, strana uklidila do pozice prezidenta. Nový šéf a volební lídr Martin Schulz působil jako ohňostroj, ale nakonec byl obyčejnou prskavkou. S ním v čele strana nikam nesměřuje a nakonec bude ráda za pokračování v ponížené roli ve velké koalici.

Právě to, koho si nakonec Merkelová po zářijových volbách vybere za koaličního partnera, je na německých volbách zřejmě jedinou neznámou. Roli budou samozřejmě hrát volební výsledky. Vysněným partnerem je liberální FDP, která se patrně po čtyřleté pauze do Bundestagu vrátí, otázka je, zda natolik silná, aby doplnila vládní většinu.

Pro kancléřku je dlouhodobým snem utvořit koalici se Zelenými, kteří se ovšem potýkají s vnitřní krizí, navíc by proti jejich účasti ve vládě silně brojila bavorská CSU. A s tou většinou tu bude stejná potíž jako u FDP. Specifické koncepty, jako koalice „Jamajka“, kde by vedle sebe usedly všechny tři tyto strany, nejsou na federální úrovni vyzkoušené a konzervativní německá politika po nevyzkoušených věcech sahá nerada. Tudíž to vypadá zase na velkou koalici. V čele s věčnou kancléřkou.

Díky držení pozic a klidnému věcnému stylu dokázala Merkelová přečkat každou krizi.