Cyklistika jako individuální sport? Nesmysl
Proč ti cyklisté chodí do úniků, když je nakonec ostatní stejně dojedou? Proč někteří zpomalují a „vystupují si“v půli kopce, jen aby pošetřili síly na další den? Proč celou etapu diktuje tempo jeden tým, aby pak prohrál s těmi, co se za ním vezou?
Na diváky, kteří pouze nahodile sledují Tour de France či jiné podniky, nejspíš řada zákonitostí tohoto sportu působí podivně. Včetně této: proč se většina jezdců stáje podřizuje jednomu či dvěma lídrům, když cyklistika je sportem individuálním. Jenže právě v tom tkví největší omyl. Cyklistika je především sportem vysoce kolektivním.
Tour de France i ostatní třítýdenní závody jsou soubojem dvaadvaceti devítičlenných týmů. Ty nasazují své lídry do boje o celkové pořadí a o etapy, případně vysílají vpřed své specialisty na různé typy terénů.
Všichni ostatní jim pomáhají, aniž by na tom tratili. Naopak, čím lépe pomáhají a jejich lídři i díky tomu vítězí, tím si také pomocníci více vydělají. Je nepsaným pravidlem, že prémie vybojované členy týmu putují do společného měšce a po závodě se mezi jezdce rozdělí rovným dílem.
Jedenáct tisíc eur čeká na Tour na vítěze etapy, 500 tisíc na absolutního šampiona, další částky z 2,28 milionu se rozdělí podle umístění v celkovém pořadí, etapách nebo na rychlostních či vrchařských prémiích.
Dokonce i ty úniky, jež jsou v rovinatých etapách zpravidla odsouzené k zániku, mají smysl. Nejen proto, že v nich jde o „drobné“na prémiových spurtech, ale především kvůli zviditelnění log sponzorů stáje v televizním přenosu.
Jeden za všechny, všichni za jednoho, platí často. A tak Warren Barguil vítězí v pyrenejské horské etapě, ale v té další, jež svým profilem vyhovuje jeho kolegovi Michaelu Matthewsovi, mu vozí bidony s vodou. A elitní sprinter André Greipel se jindy pro změnu omlouvá všem svým pomocníkům, že je zklamal ve spurtu, přestože o něj celou etapu skvěle pečovali.
Hierarchie v týmu slouží k udržení řádu. Mikel Landa ze stáje Sky sice byl v Pyrenejích zjevně silnější než jeho lídr Chris Froome, přesto říká: „Ano, možná bych mohl Tour i vyhrát. Ale nemám na to status.“Lídrem byl určen Froome. Dokud sportovní ředitelé stáje Sky neusoudí, že je rošáda žádoucí, Landa se tomu podřídí.
Ukaž sílu, ale zároveň též loajalitu, to se v pelotonu cení. Jestliže tak učiníš, příště dostaneš lepší smlouvu a možná i post lídra. Ať už ve stejné stáji, nebo v jiné.
Z pohledu cyklistiky jakožto kolektivního sportu je tak nutné nahlížet i na letošní působení Čechů na Tour. Nespokojení kritici mohou namítnout: Proč se Zdeněk Štybar tolikrát v cíli radoval a objímal, když jeho maximem je zatím 10. místo v etapě.
Štybar však pětkrát výrazně přispěl k etapovému prvenství svého lídra Marcela Kittela. Stáj Quick-Step i s pomocí českého jezdce vyhrála nejvíce etap na této Tour.
Ani obránci Realu Madrid nejsou stejné hvězdy jako Ronaldo. Přesto i oni jsou nedílnou součástí týmu, jenž ovládl Ligu mistrů. Je to titul jich všech, na který jsou náležitě hrdi. Podobné je to u cyklistů.
Roman Kreuziger se na Tour stará v týmu Orica o Simona Yatese, majitele bílého dresu nejlepšího mladíka. Kreuziger s vlastním výkonem není spokojený, chtěl by být v kopcích Yatesovi k ruce déle. Ale také on má na Britově bílém dresu svůj podpis. Ve sportu velmi záleží na úhlu pohledu. Stačí jej změnit a rázem uvidíte i Štybara či Kreuzigera na Tour zcela jinak než jen jako „ty Čechy, co jsou v pořadí vzadu“.
Špičkou ve Francii nejsou. Platní jsou. A navíc: i své místo ve vítězných týmech si museli předtím sami vybojovat.