OKCITÁNIE KRÁSKA S PÁSEM CUDNOSTI
Svérázná krajina, magie středověkých hradů a víno, kterému nelze odolat. To je Okcitánie, ještě neobjevená končina na jihu Francie, ze které se vám podlomí kolena.
Každý druhý Čech byl alespoň jednou v životě na Eiffelovce nebo se podíval na Monu Lisu. Hodně lidí sní také o procházce rozkvetlým levandulovým polem nebo o syrové atmosféře divoké Bretaně. Jen málo turistů se však vypraví na nejjižnější cíp Francie. A přitom má všechno, co potřebuje zvídavá cestovatelská duše. Moře, u kterého dobijete baterky, úchvatné národní parky i pozůstatky více než tří desítek hradů statečných katarských rytířů. Každý je jiný a každý má svou dramatickou historii.
Když jsem procházela uličkami dokonale zachovalých středověkých vesnic, rozběhla se mi fantazie naplno. Za hradbami templářské citadely La Couvertoriade jsem málem slyšela dusot koní a nárazy mečů na plechové brnění. Objevila jsem však i místa, která mi svou majestátností nahnala slzy do očí nebo způsobila husí kůži. Ve vstupní bráně Carcassonnu jsem litovala tisíce zdejších umučených katarů. Jeden z nich s rukama sevřenýma v kládě vítá návštěvníky města dodnes. Naštěstí je jako každá dobře vychovaná figurína z plastu a bolest necítí.
VADNÁ DOKONALOST
Jsem přírodní typ, mám ráda historii a občas mívám rebelskou náladu. Proto mě okamžitě začalo zajímat všechno, co souvisí s katarským hnutím. Dobří lidé, jak se kataři sami označovali, se totiž klonili k zákonům přírody a odmítali Starý zákon i Ježíše. Své bohoslužby prováděli pod širým nebem uprostřed lesů. Na první pohled romantický způsob života má ale pěkně drastické pozadí. Jako by nestačily hrůzostrašné inkviziční soudy, které se v lepším případě snažily kacíře vymítat ohněm. Uvnitř komunity panovala nekompromisní pravidla. Příznivci katarství se dělili do tří skupin, přičemž nejvyšším stupněm společenské hierarchie byli tzv. „dokonalí“a žili přísně asketickým způsobem života. Být dokonalým katarem nebyl žádný rajc. Člověk se nesměl ženit ani intimně žít. Na jeho talíři se nesmělo objevit nic, co vzniklo pohlavním spojením. Škrtněte si tak z jídelníčku maso, mléko, vajíčka a další běžné pochoutky. Jedinou záchranou pro katary bylo přesvědčení, že ryby se rodí z vody.
ČERVENÉ MĚSTO ALBI
Nebe pod střechou, to hned tak někde nemají. Zvedněte hlavu v katedrále Sainte Cécile v Albi a budete si připadat jak v pohádce z tisíce a jedné noci. Lombardská modř, zlatá a stříbrná. Pouze tyto tři barvy byly použité na výzdobu stropu z patnáctého století, který nikdy neprošel renovací. Naštěstí nestačil zčernat od sazí, protože je ukrutně vysoko. Aby ne, vždyť zdobí největší cihlový chrám na světě. S něčím podobným jsem se zatím jinde nesetkala. Nejen že má dva oltáře, ale vstupuje se do něj ze strany. Uvnitř nenajdete žádné pilíře ani výklenky. Tím ale překvapení nekončí. Kromě osmnácti tisíc metrů čtverečných maleb na vás čeká ještě pohled na největší zobrazení posledního soudu na světě a další unikát k tomu. Sto třicet pět vyřezávaných soch. Vyrobili je sochaři z Burgundska, ale ne ze dřeva, jak byste asi čekali, ale z vápence. Každá postava je ve tváři zpracovaná do největších detailů.
Katedrála zdaleka není jediná zvláštnost dříve mocného biskupského města Albi. Celé historické centrum je postavené z okrově červených vypalovaných cihel. Včetně přes tisíc let starého mostu Pont-Vieux přes řeku Tarn i bývalého sídla arcibiskupů Palais de la Berbie, které v současné době hostí muzeum Toulouse Lautreka. Vystavět tento červený zázrak musela být práce pro vraha. Není divu, že je zapsaný na seznam světového dědictví UNESCO.
VÁŠEŇ, GENIALITA I SMUTEK
Zkuste kulhat, mít krátké nohy i tělo, velkou hlavu a tak trochu odulé rty. S touhle vizáží můžete jen těžko doufat, že se stanete lvem salonů. Jednomu muži se to ale podařilo. Jmenoval se Henri de Toulouse-Lautrec a narodil se šlechtickým rodičům, kteří byli bratrancem a sestřenicí z první linie, což vysvětluje jeho genetickou výbavu. Miloval život, miloval umění a miloval ženy. Byl neskutečně nadaný a neskutečně nešťastný.
Vytáhněte z peněženky osm eur a běžte se podívat na stálou expozici jeho obrazů. Najdete tu úžasné věci, které maloval už ve svých patnácti letech. Svůj obraz v zrcadle příliš rád neměl, ale jeden autoportrét – konkrétně Autoportrét před zrcadlem – přece jen vytvořil. Jinak svůj smutek utápěl v alkoholu a v náruči prostitutek. V místních nevěstincích patřil k výjimečným a nejvíce oblíbeným klientům. K lehkým ženám se choval vždy uctivě a byl vyhlášený gentleman, na což rozhodně neby-