Sílící úzkost z globalismu
Kritika demonstrací při summitu G20 v Hamburku se smrskla na laciné a prázdné glosování. V širší společnosti mladých lidí však vře nespokojenost a pocit úzkosti z globálních elit.
Německý Hamburk se před více než týdnem probouzel do pořádné kocoviny. O víkendu propukly v jeho ulicích tance, provolávala se nesourodá hesla, vzduchem létaly lahve, chodníky lemovaly střepy vymlácených výloh a torza ohořelých aut. To vše při příležitosti setkání lídrů G20, zvolených reprezentantů zemí, které tvoří 85 procent globální ekonomiky.
Na 100 tisíc demonstrantů, kteří se na protest proti globální elitě do Hamburku sjeli, se však reprezentováno necítilo. Ačkoli nebyli přesně schopni říct, co jim vadí, v jednom měli jasno: kapitalismus a globální ekonomika jsou zlo a nefungují pro blaho všech.
Jasno v otázce antiglobalistických protestů měly i názorové rubriky novin, které uštěpačně poukazovaly na značkové oblečení a drahé mobily v rukou demonstrantů. Neméně laciné byly potom dojemné zpovědi uprchlíků, kteří kroutili hlavou nad tím, proč si sami ničíme tu krásnou a mírovou Evropu. Jako by různé části světa neřešily různé problémy…také různě. Koneckonců byl to Martin Luther King mladší, který poznamenal, že výtržnosti jsou jazykem nevyslyšených. Pravda, afroamerická komunita se vyrovnávala a vyrovnává s mnohem větším útlakem, než zmatená evropská mládež v ulicích Hamburku. S vývojem společnosti jdou ale dopředu i její požadavky.
Nejistá prosperita
Bystřejší pozorovatelé hamburského dění se však dovolili zamyslet, co přesně demonstrantům chybí. Vesměs se shodli na tom, že účastníkům násilného dýchánku nikdo nechce naslouchat a řešit jejich problémy tak, jak by si oni sami představovali. Také jim prý vadí, že většina majetku se koncentruje v rukou zlomku superbohatých jedinců. Co naplat, že bohatství nikdy nebylo pro všechny. Jen je ho dnes tak nějak víc. A s tím nasloucháním to také nebude černobílé. Skutečnost, že se každý může vykřičet na internetu, ještě neznamená, že má co říct a že to za naslouchání vůbec stojí. Ve světě, kde se na Twitteru veřejně vylévá Donald Trump stejně jako samozvaná feministka, to ale může působit značně frustrovaně.
Jeden typ komentářů z řady „máte drahý telefon, tak co protestujete“, přesto vybočoval. Politici i sociologové zejména ze zemí východního bloku poznamenávali, že ačkoli mají mladí pro své rozčarování mnohdy pádné důvody, minulé režimy byly o poznání tvrdší. Na to už si ale dnešní třicátníci nepamatují, a tak se zaštiťují antisystémovými hesly, za která by se nemusel stydět ani Trocký. Jako jeden ze zásadních rysů těchto režimů byl potom všudypřítmný strach. Strach ze zlovolného státu, domovních důvěrníků či pouhá obava říct nahlas svůj názor. Takový strach, respektive úzkost, již dnešní mladí prý nepociťují.
A právě zde udělali hodnotící ze zemí někdejšího východního bloku chybu. Pocit existenční úzkosti je totiž velkou součástí rozvinuté společnosti a v lecčem je silnější něž dříve. Svět G20 se na jednu stranu těší poměrně slušné míře nezaměstnanosti a pozvolnému hospodářskému růstu. Otázkou je, jak dlouho to vydrží. Není to tak dávno, co v důsledku přepáleného hypotečního trhu v USA propouštěly i firmy na východ od Německa.
Demonstrující v Hamburku si určitě mohou dovolit drahý telefon a slušné oblečení. Jejich současná prosperita ale visí na tenkém vlásku. Stačí, aby dva měsíce nepřišla mzda, a místo výletu za hranice a nové teplákovky budou přepočítávat drobné na jídlo. Stejná skupina lidí ale dennodenně přichází ať už přímo, nebo zprostředkovaně díky internetu do styku s úzkou vrstvou lidí, kteří takové problémy řešit nemusí.
Nezřídka jsou to manažeři velkých společností, pro které sami pracují – jen za nepoměrně nižší odměnu. Dodejme, že dané globální společnosti požívají značných výhod v podobě daňových úlev a všemožných pobídek ze strany státu. Na jedince si přitom lehce došlápne všudypřítomný byrokratický aparát a s tou nekonečnou svobodou slova to také nebude tak růžové. Nabízí se nejeden případ, když přišel i slušně oceňovaný zaměstnanec o práci kvůli nevhodnému příspěvku na sociálních sítích – byť třeba ironickému.
Zejména mladí lidé si tento rozpor mezi momentálním pohodlím a akumulovaným blahobytem hrstky privilegovaných dobře uvědomují a pozitivní pocit v nich rozhodně nevzbuzuje. Nejde přitom o stovku tisíc demonstrantů v Hamburku, kteří vztyčili prostředníček směrek k lídrům největších ekonomik G20. Podobně smýšlející lidé nedávno neváhali v britských volbách hlasovat pro Jeremyho Corbyna, který je pro jenom o deset let starší voliče prachsprostý socialista. Stejní lidé v loňských amerických volbách do prezidentského klání posílali Bernieho Sanderse. Nejedná se tak o ojedinělý záchvěv, ale o nemalou část společnosti, které se současná globalizovaná správa nelíbí. Je potom logické, že ta exhibicionističtější menšina z nich o sobě dala vědět minulý víkend.
Lídři G20 s nadnárodními firmami v zádech tuto pod povrchem bublající úzkost ale řešit nechtějí nebo neumějí. Nikde není psáno, že když nepomohou ani demokratické volby, do ulic nevyjdou nespokojené statisíce, ale miliony. To, že si s nimi represivní složky neporadí, jsme viděli. Částečně taky proto, že si s nimi poradit nechtěly. Samy se totiž necítí být globální elitou reprezentovány.
Nikde není psáno, že když nepomohou ani volby, do ulic nevyjdou statisíce, ale miliony.