Glastonbury je surreálný zážitek, tvrdí hvězda Colours
Její hudba vychází ze soulu, jazzu i popu, ale konvencím se vzpírá. Zpěvačka Laura Mvula, jež trávila mládí v gospelových sborech, přitom vystudovala klasickou kompozici na konzervatoři v Birminghamu. V sobotu bude patřit mezi jména, která zakončí letošní ročník Colours of Ostrava.
Loni i letos jste hrála na slavném Glastonbury. Jaké to bylo?
Můj letošní set trval čtyřicet pět minut, ale měla jsem pocit, jako bych tam vůbec nebyla. Hlavní pódium Glastonbury je obrovské a přišlo mi příliš surreálné, že na něm stojím. A to už jsem na něm vystupovala dřív, ale nevěděla jsem moc, do čeho jdu. Teď jsem měla víc očekávání a prostě jsem si to už neužila.
Vaše hudba se nedá popsat jako čistý soul, jazz nebo pop. Jak o ní vy sama jako autorka přemýšlíte?
Nedá se popsat a já ji taky nijak nepopisuju. Ze dvou důvodů – zaprvé jsem líná a zadruhé bych sebe i posluchače připravila o možnost najít si v tom něco svého. Když jedu taxíkem a dojde řeč na to, že jsem zpěvačka, řidič se vždycky ptá, v jakém žánru. Zkouším mu to popsat, ale potom skončíme tím, že propojím svůj telefon s rádiem a něco mu pustím. A on sám pak většinou říká – vždyť tohle není soul nebo orchestrální hudba, jak jste to popisovala! Píšu prostě vlastní písničky tak, jak to cítím. Nechci psát jazz, nechci psát pop. Vlastně nevím, kdo jsem! (smích)
Teď jste nositelka řady ocenění, ale věřila jste v úspěch, když jste začínala?
Vždycky jsem byla kreativně zaměřená a chtěla jsem dělat něco, co mě zaujme – ať už pro svou rodinu, nebo pro tisíc posluchačů. A ceny prostě přicházejí, ale musím se přiznat, že zpočátku jsem k nim byla až přezíravá. Vůbec první jsem dostala cenu Critics’ Choice Award, která se uděluje jako součást Brit Awards. A neměla jsem ani tušení, že něco takového existuje! Nakonec jsem se naučila ceny přijímat, protože můžou pomoct v kariéře. Ale beru to tak, že znamenají zároveň úplně všechno a taky vůbec nic.
Máte jako klasicky školená klavíristka ve světě, řekněme, populární hudby spíš výhodu, nebo naopak?
Pocházím z hodně muzikální rodiny, takže nějaké základy jsem měla už dřív. Pak jsem skončila na konzervatoři, kde jsem získala nějaké pokročilejší schopnosti. Ale popravdě dnes přemýšlím spíš nad tím, kolik jsem toho při studiích nepochytila. Samozřejmě je to zapříčiněné mým vlastním nedostatkem disciplíny. Vlastně mě trochu znervózní, když mě někdo označí za klasického hudebníka, protože jich pár znám a nesahám jim po kotníky. A zkušenosti jsem sbírala i v kostelních sborech nebo vokální skupině.
Už byla zmínka o vaší rodině. Podepsaly se nějak na muzice, kterou děláte, i vaše karibské kořeny?
Vyrůstala jsem v rodině, která pochází z karibských ostrovů, ale nedokážu pořádně říct, jestli zrovna to ovlivnilo moji hudbu. Ale vařilo se u nás karibské jídlo, byla jsem obklopená láskou, vášní a celou tou trochu komunální atmosférou. A občas v hlase slyším svoji babičku.