Www.trekbikes.com

Jak často tedy dochází při etapě k osobní konverzaci mezi jezdci týmu?

Moc ne. Když je čas a jedeme zrovna vedle sebe, něco si řekneme. Ale třeba v neděli, jak stály kolem trati spousty lidí, jsme se vůbec neslyšeli. Takže si to nakonec stejně řekneme přes vysílačku, je to lepší.

Zvedl jste do ní někdy hlas?

Já zatím ne.

A někdo jiný z vašich kolegů?

Na téhle Tour jen jednou. V jedné sprinterské etapě jsme byli příliš vzadu a nemohli se dostat dopředu. Marcel Kittel zvedl hlas a tvrdě požadoval: Teď už musíme vážně dojet dopředu!

Padne ve vypjatých také sprosté slovo? chvílích

Ne. Mark Cavendish by ho říci dokázal, jenže Marcel je jiný než on. A zatím se nám tu dařilo, neměli jsme důvod k panice.

V úvodech etap, kdy ujede únik a tempo dočasně poleví, poklábosíte i s kolegy z jiných týmů? Zeptal jste se Adama Hansena z Lotta, jaké to je, startovat na osmnácté Grand Tour v řadě?

S Adamem jsme se sice bavili, ale na tohle jsem se neptal. On by mi totiž určitě odpověděl: A víš ty co? Je to stejné jako na té první.

Umíte si představit sám sebe na osmnácti podnicích Grand Tour nepřetržitě po sobě?

No, musí to být očistec. Ale Adam nejezdí moc závodů mezitím. Takže nakonec možná tráví doma víc času než my, co jedeme třeba jen jednu Grand Tour ročně, zato k tomu spoustu dalších závodů.

Po etapě, jakmile dorazíte k týmovému autobusu, hned závod s parťáky rozebíráte?

Jak kdy. Pokud dopadneme špatně, je většinou každý skleslý a nikdo nemá chuť se bavit. Ale když vyhrajeme a povede se nám rozjet vláček, všichni jsou v euforii a překřikují se. Hlavně na posledních kilometrech se toho vždycky stane strašně moc. Někdo někoho zavře, vyloktuje, vybrzdí. Každý závodník týmu má svůj malý příběh, ať už ze spurtu nebo ze zbytku dne, a chce ho sdělit ostatním.

Pět sprinterských etap už jste letos s Marcelem Kittelem ovládli, tři vás s ním ještě čekají. Takže byste tohle vítězné překřikování chtěl prožít ještě třikrát, že?