Vzniká silná generace Čechů: lidé nad 85 let
Češi se dožívají vyššího věku. Rychle přibývá lidí starších 85 let. Podle demografů jich za dvacet let bude přes půl milionu.
Marii Kuncové je 101 roků. Obývá pokoj s balkonem v jednom z pražských domovů pro seniory. Potřebuje sice chodítko, ale jinak je zdravá a hlava jí slouží skoro jako zamlada. „Rodina mě opečovává, v televizi pravidelně sleduju AZ kvíz a chodila jsem i na kurz keramiky, ale to, že jsem ještě tady, beru jako životní úděl,“přiznává doléhající tíhu věku.
Podle demografů se nejvýraznější změny v seniorské populaci odehrají ve věkové skupině na 85 let. V roce 2008 jich žilo v Česku 136 tisíc, v roce 2037 by měli překonat půlmilionovou hranici.
„Už teď můžeme pozorovat, že se vyššího věku dožívají spíš intelektuálové a lidé bohatší. Nejen proto, že mají peníze, ale úspěšní bývají také aktivnější, mají řadu zdravých koníčků,“popisuje předsedkyně České gerontologické a geriatrické společnosti Iva Holmerová.
Česká správa sociálního zabezpečení eviduje 523 stoletých obyvatel, 468 žen a 55 mužů. Nejvíc v Praze a na jižní Moravě. Nejstarší žena (107 let) žije v Praze, nejstarší muž (105 let) žije v Královéhradeckém kraji.
Životem procházel energicky a ani ve svých sto letech nezapře silnou osobnost. Vyrostl v jižních Čechách poblíž Kardašovy Řečice, kde jeho otec koupil ve Vřesné na dluh statek. Členové početné rodiny museli hodně zabrat, aby půjčené peníze zemědělské spořitelně vrátili. „Já byl nejmladší ze šesti dětí, bylo nás pět kluků a jedna holka. Měli jsme 60 hektarů pole, rybníky, krávy, koně, ovce. Pokaždé, když jsme 30. června končili ve škole, tatínek už čekal a alou na pole. Já mandlíkoval. To se posekalo žito, udělaly snopy. My ty snopy stahovali do jedné řady a stavěli mandlíky,“vzpomíná. Také jezdíval s koňmi pro mléko, rodiče měli sýrárnu a dělali i máslo. Coby potomek kulaka se Miroslav Berkovský v životě potýkal s překážkami. „Komunisti našim sebrali majetek, vystěhovali je z Vřesné. A mého bratra Jaroslava, který byl předpokládaný dědic statku, v roce 1950 přinutili vstoupit do JZD i přesto, že vlastníkem Vřesné byl můj otec,“líčí senior. Vzdor úskalím vystudoval v Jindřichově Hradci Masarykovu obchodní školu a poté i Vyšší odbornou školu družstevní a ekonomii na Vysoké škole zemědělské v Praze-Suchdole. Celý život pracoval v Obilní společnosti, jen s reorganizací podnik měnil názvy. Dotáhl to až na hlavního inženýra a pak i náměstka. „Manželku jsem poznal za války ve Žlutých lázních v Podolí. Tancovat se tehdy nemohlo, takže jsme se k ženským jinak nedostali. Na plovárně se navíc daly dobře odhadnout a ta jedna se mi tam hned zalíbila,“vzpomíná a v očích mu zahraje šibalství. V mládí hrával fotbal a až do 94 let pilně zahradničil na chatě na Berounsku. S manželkou vychovali dvě dcery, má tři vnuky a čtyři pravnoučata. Na statku ve Vřesné, který v restituci rodině vrátili, dnes hospodaří jeden z jeho synovců. Manželka mu zemřela před sedmi lety. V útulném jednolůžkovém pokojíku domova pro seniory v Praze-Ďáblicích ho rodina často navštěvuje. „Starají se dobře, nemůžu říct nic proti ničemu, přesto jsem si tady nezvykl. Ženské jsou tady sice většinou o dvacet let mladší, ale skoro všechny na vozíku. Musíte poslouchat jejich drby, tak je alespoň vylepšuju, aby se baby zasmály,“neztrácí humor. Znovu mladý by pan Berkovský už být nechtěl. Rozčiluje ho politika, přesto ji bedlivě sleduje. „Dnes každý myslí jen na sebe. Co se tady děje, je sprosťárna a není naděje, že by to někdo dal dohromady,“uzavírá trpce. Počtem stoletých je Česko v Evropě průměrné. Častěji se vysokého věku dožívají hlavně seveřané. Například v pětimilionovém Dánsku mají počet stoletých dvojnásobný než u nás. A také tam lze častěji mluvit o takzvaném „zdravém dožití“. Naopak hůře je na tom východní Evropa.
Zdravé dožití zahrnuje zejména život bez závažné diagnózy či soběstačnost. „Velké studie z Anglie dokládají, že hůř jsou na tom chudší lidé a manuálně pracující. Ti mají už kvůli zdraví tendenci odcházet do penze dříve a častěji získávají invalidní důchod,“říká gerontoložka Iva Holmerová.
Kondice důchodců je právě ona klíčová věc. Lékaři podle ní seniory dokonce rozdělují do několika skupin, ti s nejlepším zdravím jsou označováni „elitními seniory“. Do jaké míry ale může člověk sám ovlivnit, v jaké kondici se dožije stáří?
„Například jedna renomovaná americká studie mluví o dvacetiprocentním vlivu prostředí, stejném podílu dědičnosti a desetiprocentní pomoci medicíny. Dobrou zprávou je, že plných 50 procent máme ve svých rukou – jde na vrub životního stylu,“říká socioložka z brněnské Masarykovy univerzity Lucie Vidovićová.
Někteří experti vymezují střední věk až do sedmdesáti let, stáří podle nich trvá do devadesáti a potom už lze mluvit o dlouhověkosti. Rizikem prodlužování věku je však nárůst počtu lidí s demencí. Už teď trpí touto nemocí jeden z pěti lidí nad osmdesát a každý druhý nad devadesát let. A v roce 2050 se očekává, že počet těchto nemocných stoupne v Česku na 383 tisíc.
Podle socioložky Vidovićové se armáda důchodců roku 2050, čili lidé, kteří se narodili po roce 1985, bude od těch současných výrazně lišit. A senioři budoucnosti se budou výrazně lišit i mezi sebou. Současná zrychlená doba totiž dává daleko širší možnosti, jak kvalitně či nekvalitně prožít život, než tomu bylo v minulosti.
„Jako embrya jsme si všichni velmi podobní, proto třeba lékaři dokážou určit stáří plodu s přesností na týden jen podle míry a vzhledu. Ale jak stárneme, každá naše individuální zkušenost se na nás podepisuje a vytváří jedinečnou osobnost. A po pár letech života se už od sebe lišíme v biologickém věku tím, jak vypadáme...“vysvětluje socioložka.
Jinak stárne horník a jinak kosmetička či manažer, jinak člověk, který pečuje o svoji životosprávu, a jinak ten, který ji zanedbává. A to celé se pak dál komplikuje rozdíly mezi muži a ženami, různými kulturami, rasami.
Navíc se do toho všeho promítne množství podnětů, se kterými se lidé během svého života setkají. Když nedávno otevřeli v jednom německém domově pro pacienty s demencí vzpomínkovou místnost, všem se líbila, protože v době mládí našich babiček byl na trhu jeden vzor typizovaného nábytku, dva vzory tapet a všichni měli stejné nádobí. Dnes tohle neplatí.
„Možná, že další generace v takových místnostech budou mít nějaké zastaralé technologie jako internet nebo dotykové telefony. Důchodci roku 2050 si s sebou ponesou to, co je formovalo v mládí, a budou to kombinovat s tím, co bude k dispozici právě za těch 30 let,“dodává socioložka.
Chudší lidé a manuálně pracující kvůli zdraví odcházejí do penze dříve.
Je to skoro třicet let, co Marie Kuncová ovdověla. Zatímco její muž zemřel v pětasedmdesáti, ona už překročila stovku. Nejistotu při chůzi sice kompenzuje chodítkem, ale jinak je fit a vitalitu by jí kdekdo záviděl. Číst a počítat učila děti nejprve na venkovských školách, potom v Kladně, kde s rodinou žila. „Trochu si vyčítám, že beru důchod od svých pětapadesáti let. Nerada připravuju stát o peníze. Klidně bych učila do osmdesáti, ale jinak to tenkrát při dvou dětech nešlo,“říká seniorka, která nyní přebývá v domově pro seniory v pražském Břevnově. Od dětství jezdívala na kole a pěstovala pěší turistiku, v zimě chodila bruslit. „Milovala jsem cestování, jenže za mého mládí se nikam moc jezdit nedalo. Jen jednou jsem se dostala do zemí mimo východní blok. To bylo v roce 1969, kdy se mi naskytla jedinečná příležitost dostat se do Itálie, kam tehdy vypravili z Prahy vlak s lůžkovými a jídelními vozy. Kdyby to šlo, rejdila bych po světě pořád,“říká. Oba její synové jsou v důchodu, starší je inženýr a mladší urolog, který předal lékařskou praxi dceři. Vnoučat má paní Kuncová celkem pět a také už šest pravnoučat. Bryskně a s přehledem vyjmenuje, kde kdo z její rodiny žije a co dělá. Hlavu si udržuje v kondici luštěním křížovek a sudoku. A také navštěvuje zájmové kroužky. Dokazují to tři vrabčáci na zábradlí jejího balkonu, které seniorka vyrobila v kurzu keramiky. Nikdy nekouřila, alkohol pila jen střídmě a jedla běžná jídla. Prý „žádné vymyšlenosti podle Pohlreicha“. Dlouhověký v rodině nikdo nebyl. „Blízcí mě obletují a zásobují vším možným,“usmívá se Marie Kuncová. Do jednolůžkového pokoje jí obstarali ledničku i televizi. Na otázku, jestli se jí na světě ještě pořád líbí, odpovídá: „Co se mnou, přece mě neuškrtí. Nevím ale, jestli můžu doporučit, aby lidé usilovali o tak vysoký věk.“ Její tvář zrcadlí pohodu a smíření. Nemá v sobě žádné chmury, které někdy stáří provázejí. Když se jí zeptáte, zda dobře spí, zdvořile odpoví: „Děkuji, ano.“Jak říká, je zaplaťbůh zdravá, k lékaři nechodí a nic ji nebolí. Co víc si přát ve sto jedna letech. Kantorské povolání možná dřív nepustošilo nervy tolik jako dnes, ale daleko spíš je to jen náhoda. Paní Vodochodská totiž učila malé děti na prvním stupni stejně jako Marie Kuncová (viz text dole). Pražačka, která svůj profesní život strávila v základní škole na Letné. „Možná už je to teď jinak, ale tenkrát byly děti hodné a ukázněné. Dobře jsem vycházela i s jejich rodiči,“vzpomíná. Dvouměsíční školní prázdniny si prý dovedla náležitě vychutnat, byť mívaly skromnou podobu. Nejčastěji jezdila s manželem a dvěma dětmi na chatu do Horních Počátek u Roudnice. Chodili tam na výlety, pádlovali na lodičkách a plavali. Díky velké zahradě také mívali vždy čerstvou zeleninu a dostatek ovoce. S jednou životní ranou se musela seniorka vyrovnat – její dvě děti, syn a dcera, ji ve smrti předešly. Manžel zemřel už dávno. V domově pro seniory Slunečnice v Praze-Bohnicích navštěvuje paní Vodochodskou vnuk i vnučka a také má dvě pravnoučata. Na nočním stolku v malém jednolůžkovém pokojíku leží rozečtená knížka Pantáta Bezoušek od Karla Václava Raise a také několik novin a časopisů, co jí nosí blízcí. Chodí i na trénink paměti. Dění v politice sleduje jen letmo a nechává ji v klidu. Neduhy stáří přijímá v pokoře včetně sílící nedoslýchavosti. „Pěkně se tady o mě starají a vaří bezvadně. Nejsem mlsná a sním všechno snad kromě knedlíků. U oběda nás sedí šest, povídáme si o všem možném. A když chci mít soukromí, vrátím se do svého pokoje,“referuje usměvavá seniorka. Sama se podivuje, jak dlouho je na světě. Mezi předky nikdo dlouhověký nebyl, rodiče prý zemřeli kolem šedesátky. Na otázku, kolika let by se ráda dožila, má odevzdanou odpověď: „Jak to vyjde, tak to vyjde. Ale už toho moc nebude.“