O robotech, lidech a jiných strojích
V následujících dekádách by dle všech předpovědí měli roboti převzít většinu zaměstnání, která dosud vykonávali lidé. Někteří se radují, že tak budeme konečně od práce osvobozeni, jiní se strachují, že to povede k zániku lidstva. Prostě jako obvykle.
Málokterá generace nežila v přesvědčení, že právě přihlíží zásadní změně světa. Málokterá civilizace nevyhlížela tu s údivem, tu se zděšením, vždy však s fascinací, svůj vlastní konec. I tak jako lidé počátku třetího tisíciletí můžeme říct, že se lidská civilizace žene dopředu jako o překot a změny posledních desetiletí se vyrovnají změnám, které dříve trvaly celá staletí. A má to být ještě dramatičtější. Tolik konvenční pohled.
Roboti, umělá inteligence a postupná technologizace lidských životů patří k oblíbeným, neřkuli základním tématům vědeckofantastické literatury i kinematografie. K věčné otázce, zda se roboti začnou víc a víc podobat lidem a nakonec jejich strojovitou pracovitost a neomylnost, jistě zneužívatelnou k nejrůznějším hanebnostem, přemůže obyčejný (původně lidský) cit, nebo zda drtivá síla strojů stejný cit zcela zlikviduje, se vyjadřoval už Karel Čapek, leckdo před ním a mnozí poté. Otázku, kdo vyjde z pomyslného souboje stroj–člověk vítězně, si můžeme položit i obráceně, respektive nepoložit si ji vůbec. A sice, oblíbený britský evoluční biolog (dle svých vlastních slov) militantní ateista a profesionální provokatér, profesor Richard Dawkins proslul mimo jiné větou: „Nemyslím, že bychom se lišili od strojů – tedy nějak zásadně.“Když k problému přistoupíme z takového hlediska, můžeme říct, že je to vlastně jedno, kdo nakonec světu povládne.
Robotičtí soudci i filmaři
Zpátky k přízemnějším věcem: kdo co bude dělat a kolik za to bude mít. Nejčastěji se hovoří o tom, že jako první roboti nahradí a už nahrazují lidi v nejrůznějších mechanických činnostech, v nekvalifikovaných povoláních u pásu a ve fabrikách. S jistou škodolibostí připomeňme, že platí, že v mnoha oborech lidské činnosti jsou roboti dnes ještě příliš drazí, dražší než obyčejná lidská práce, a proto lidi ještě nebyli nahrazeni. Volá-li někdo „konec levné práce“, lze mu připomenout, že to byla právě levná práce, která mnohokrát byla konkurenční výhodou: někdy celých regionů, nyní lidí vůči strojům. To je samozřejmě otázka času.
Soudí se, že právě manuální, nekvalifikovaná práce je ne nejohroženější, ale vlastně jedinou ohroženou skupinou, a lidi by se tak měli přeorientovat na sofistikovanější obory činnosti, chtějí-li v budoucnu najít pracovní uplatnění. Jenže je to nesmysl. Radí-li se propouštěným horníkům (jimž pro změnu neberou práci roboti, ale vyčerpaná příroda), aby se stali programátory, budí to posměch. Nejde ale o to, že by se z horníků nemohli stát programátoři, nýbrž o skutečnost, že celou vrstvu jednodušších algoritmů a programů, potažmo obsluhy techniky, kterou dělá dnes ještě člověk, přebere brzy stroj: možná ještě dřív, než zavře poslední hnědouhelný důl.
V ohrožení jsou ovšem se stále se zlepšujícími strojovými překladači třeba tlumočníci a překladatelé, v návaznosti na to tvůrci textů, obecně lidé pokládaní za kreativní, za strojem nenahraditelné. Pohříchu si to o sobě myslí hlavně oni sami. Do budoucna tak převezmou stroje většinu dosud lidské práce nejen ve výrobě, administrativě či službách, kde se s tím jaksi už počítá, ale v řadě dalších profesí. Výjimkou nemají být třeba robotičtí soudci nebo filmaři. Když budeme mít štěstí, zaniknou tak třeba i profesionální youtubeři.
Co zbude na lidi
Teprve v tomto momentu to začíná být zajímavé: jedni se radují, že člověk bude konečně osvobozen od práce, jiní se děsí. Nechme teď stranou ekonomickou stránku věci, předpokládejme, že dojde-li k zachování stávajícího systému, a budou tedy potřeba k obživě peníze, které většina lidí dnes získává prací, prosadí se některý z profesionálních konceptů typu nepodmíněného základního příjmu, zdanění robotů a podobně. I když by bylo krásně ironické nejen vůči současné moderní levici, která daný fenomén zvedá nejčastěji, ale vůči celému lidstvu, kdyby se heslo „kdo nepracuje, ať nejí“prosadilo i pod vedením robotů. Ostatně, není důvod si myslet, že pokud roboti zvládnou vyrábět, s výrobky obchodovat, výrobu plánovat a organizovat, nemohli by také přerozdělovat zisky.
A až přijde na řadu sebeuvědomění robotů, všimnou si nepracující kasty, která jen tyje z jejich práce. Teprve vyrobením prvního robotického marxistického teoretika dostane robotická revoluce ten správný švuňk. Koneckonců, když mohou existovat lidská práva, práva dětí, práva zvířat – proč by se dříve či později nemělo přijít na to, že jsou tu i práva robotů? Inu, jsme opět u Richarda Dawkinse – od strojů se vlastně nijak zásadně nelišíme.
Zapomíná se na to, že práce pro člověka nezajišťuje jen obživu, ale je také jednou z náplní jeho života, v některých případech i jeho smyslem či ospravedlněním lidské existence. Někteří si malují, že lidstvo je nekonečně kreativní, a když bychom konečně měli spoustu volného času, mohli bychom se každý věnovat volné tvorbě – malovat, psát, zpívat. Z toho by jednoho oblil studený pot, když si představí, k jaké inflaci na poli literární, výtvarné či hudební tvorby už dnes dochází, ale pak si vzpomene, že součástí technologických predikcí je i to, že roboti začnou brzo psát romány a točit filmy – zkrátka, tahle nika bude taky obsazená. Jistě se z nezbytí budou lidé více věnovat sladkým lásky hrám a konečně tak uklidní davy konzervativních psychologů, kteří propadají bludu, že lidstvo vymírá, zatímco se rozmnožuje raketovým tempem. To už se roboti naučí regulovat. A ano, nepochybně poroste záliba v omamných látkách, koneckonců pod vedením
Někteří si malují, že se spoustou volného času bychom se mohli všichni věnovat volné tvorbě.
robotů bude výroba a distribuce drog jistě efektivnější.
Život bez práce?
Nechceme zde však tlumočit a posilovat názor reprezentovaný jistým konzervativním křídlem dnešních myslitelů a aktivistů, kteří mají za to, že lidstvo slábne a měkne a všem by prospělo víc disciplíny, tvrdé fyzické práce a národovectví a nejlíp to věděli naši předci v 19. století. Lidské práce, v mnoha ohledech nesmyslné, prostě ubývá a ubývat bude, což bude mít za následek postupné rozvolnění stávajícího systému. Beze vší ironie tak nastává příležitost, jestli si nenecháme ty roboty opravdu přerůst přes hlavu, promyslet si, kudy a jak dál.
Život bez práce – nebo s jejím minimem – je pro většinu lidí lákavá představa, i když zapomínáme, že takzvaný volný čas je málokdy opravdu volný a že pracovní povinnosti nejsou zdaleka jediné, které v životě máme. Kromě už zmiňovaného Dawkinsova výroku, který bychom měli mít na paměti, když se strachujeme o osud našeho světa, neuškodí připomenout klasického francouzského dekadenta Augusta Villiers de l’Isle Adama, jenž ve své hře Axël z roku 1890 napsal: „Život? To za nás odvedou naši sluhové!“Jestli bychom ty roboty neměli od práce nasměrovat ještě někam trochu jinam.