Dovolená versus prázdniny
Zdeněk Jirotka dělí v Saturninovi lidi na ty, kteří, když se naštvou, házejí koblihy, a ty, které to jen napadne, ale nikdy to neudělají. Já zas dělím lidstvo na ty, co mají dovolenou, a ty, co mají prázdniny. Jako by sama povaha slova dovolená dávala tušit cosi zlověstného, je to čas, o který jsme museli požádat, aby nám ho někdo dovolil, tedy čas, který schvaluje kdosi, kdo nám vládne, koho musíme poslouchat, kdo by byl jinak zlý, a kdo nás tedy ovládá. Z výrazu dovolená čiší nesvoboda, je to cosi jako procházka na dvorku vězení s bachařem za zadkem. To slovo dává tušit, že už je člověk velký, jaksi smutně dospělý, zodpovědný, spoutaný a poslušný. Z výrazu prázdniny naopak vane vítr a tráva, co se ladně vlní, než je posekaná, pak prázdniny voní senem a taky borůvkovým koláčem od babičky a houbami a hlavně nicneděláním a časem jakoby bez konce. Jenže prázdniny mají jen děti. Ale proč? Může je mít úplně každý, tak jako všechny velké věci v životě lidském to záleží jen na rozhodnutí. Dovolená znamená: Stres, potíže s dopravou (letadlo má zpoždění, silnice je zacpaná, autobus nezastavuje na čurání, vlak má zas špinavé záchody). Na dovolené se vždycky rozhádá celá rodina, v lepším případě na sebe jen řvou, v horším padne rána, v nejhorším se její členové veřejně mlátí na frekventované ulici: dovolená stojí strašný prachy, většinou mnohem víc, než člověk předpokládal, na dovolené je třeba splnit všechny úkoly, které jsme si předsevzali, dovolená musí být aktivní, aby z ní člověk něco měl a mohl se pochlubit, je nutno obrazit všechny hrady a zámky, hovořit jazyky a čeština se nepočítá, zvláště pak proto, že Čechům je nutno se vyhnout, protože jsou šíleně trapní (jenže je tak milé je potkat).
Z výrazu dovolená čiší nesvoboda, je to něco jako procházka po dvorku vězení.
A z dovolené pak člověk vypráví historky, ale tuhle raději ne: Jeli jsme dlouho autem, moře v nedozírnu, navigace hlásila, kudy jet, matka to věděla líp, takže se bloudilo, otec řval, protože byl vyčerpán celodenním řízením a měl hlad, děti se fackovaly na zadním sedadle, jsou vyčerpané celodenním sezením a kladením otázky „Kdy už tam budem?“, matka je vyčerpaná z neustálého podávání svačin a z otáčení se dozadu, z čehož se jí zablokovala krční páteř. Manželé na sebe řvou, že se rozvedou, nejpozději po návratu, díky čemuž aspoň po zbytek cesty všichni mlčí. Ovšem jen do té doby, než rodinka dorazí na místo, kde ji čekalo mnoho povinností jako „poustovat“šťastné fotky na Facebook a hodně se opálit. Prázdniny znamenají: Něco jako sen, a tak jsem si možná vysnila, že člověk se ocitá bez dozoru rodičů, partnera či příbuzných, má v bříšku jako v pokojíčku, neboli promění se v medvídka Pú, hodně spí, hodně jí, moc se nemeje, nikam se nežene, hodně bloumá, chodí na houby, i když nerostou, a pilně jí hory koláčů od babičky. Když mu něco ujede, tak radši nikam nejede, čte detektivky z půdy a má prostě prázdno neboli volno, a to totální, takže někdy je to až pěkná nuda, ale nuda je zdravá, protože znamená, že všechny hry byly dohrány a povinnosti nesplněny.
Zdá se, že autorka tohoto článku je poněkud infantilní. Ale proč ne? V józe existuje pojem vnitřní dítě, člověk se má rozpomenout na to, jaký byl, když byl malý, vrátit se do svých pocitů, do své osobní prostoty, naivity, najít svoji dávnou schopnost těšit se tak silně, až nešlo spát, vzpomenout si, jaký tehdy vlastně byl, protože to v běhu času nějak poztrácel... Navázat na své vnitřní dítě je prý zdrojem spokojenosti, vyrovnanosti a štěstí. A v tom je zakopán pes. Dětské vidění světa, schopnost se nadchnout, zlobit, hrát si, neplnit, neumět, blbnout. Prázdniny nejsou něco, co nám někdo dovolí a schválí. Prázdniny jsou totiž v nás. Pokud tohle člověk pochopí, pak si může říct, že Verne je se svými Dva roky prázdnin žabař. Protože pak má prázdniny pořád. Hezké léto.