Češka se v Černém velbloudovi setkává s Asadem
Monika Zavřelová redaktorka MF DNES
Příběh české dívky v Sýrii, takový podtitul nese nová kniha nakladatelství Ikar. Jmenuje se Černý velbloud a napsala ji Kateřina Ash. O její totožnosti toho však příliš nevíme, knihu totiž vydala pod pseudonymem.
Odpověď na otázku, proč se česká autorka rozhodne vystupovat pod pseudonymem, je v tomto případě jednoduchá. Na bezmála 160 Jsou hodně jiné tím, že už při zkouškách je člověk „zaměstnancem“divadla a bere za to honorář. Proto je divadlu k dispozici po celou „pracovní dobu“. Zkoušky tady ve Stuttgartu trvají osm devět hodin denně, což u nás nebývá zvykem. Jsou dost intenzivní, protože se jedná o show, která se v tomto tvaru hraje už dvacet let. Je celá jasně definovaná, všechny choreografie, významy situací, pomalu každý krok je konkrétně daný. Samozřejmě, jakási volnost pro herce taky existuje, ale informací co, proč a jak tu člověk dostane už na začátku opravdu hodně. Pracovní morálka se drží vysoko a pracuje se dost intenzivně. Ale přitom se stránkách totiž rozehrává příběh, ve kterém mimo jiné figuruje bratr syrského prezidenta Bašára Asada Máhir nebo bývalý náčelník generálního štábu Syrské armády Daúd Radžha. Ten zemřel v roce 2012 během bombového atentátu v Damašku, kterým Ash knihu otevírá.
Nechce nikoho ohrozit
„Autorka si uvědomuje, že svoboda projevu a ztvárnění vlastního vnímání událostí nejsou hodnotami absolutními a skrytím své identity se chce vyhnout zásahu do osobnostních udržuje velmi přátelská a osobní atmosféra. Opravdu velmi zajímavá zkušenost. Celkově mám pocit, že divadlo dělá maximum pro to, abychom byli na jevišti co možná nejlepší a měli k tomu co nejvíce informací a prostoru. práv třetích osob,“upozorňuje nakladatel na text, který má zčásti vycházet z autobiografických prvků. Bohužel není jasné, do jaké míry.
Ústřední hrdinkou příběhu je Sára. Ta v sedmnácti letech zjišťuje, že jejím otcem je vysoký syrský hodnostář. Jméno neuvádí. Životem jí však neotřese jen tato informace, ale také zjištění, že ji nevychovávali biologičtí rodiče. Celou dobu se o ni starala matčina starší sestra. Matka totiž zemřela při porodu. To vše čtenář zjišťuje postupně. Autorka
Němčina na mne nepůsobí jako moc muzikálový jazyk. Je to pro vás komplikace?
Ples upírů zpíváme německy. A sám jsem překvapený, jak je ten jazyk zpěvný. Velmi zajímavé jsou zkoušky s fonetikem, který s námi pozadí událostí dávkuje v retrospektivních kapitolách. A nutno podotknout, že to funguje. Žádná zmatení, jen snaha vyprávět co nejsrozumitelněji. Tato ambice je patrná v celé knize, která upouští od zbytečných popisů a soustředí se čistě na dialog a děj.
Ten se z velké části odehrává v Sýrii, kam se za svým otcem Sára rozhodne odjet. A v těchto momentech se setkává třeba s Máhirem Asadem. Jedná se o krátkou a upřímně řečeno trochu těžko uvěřitelnou výměnu názorů při návštěvě dostihových závodů. Je však známo, že život často přináší bizarnější situace, než jaké je člověk schopen vymyslet. Možná Ash opravdu čerpá z vlastní zkušenosti. Ve finále to však není podstatné.
Trochu méně patosu
Na co by si však měla v případě další knihy dávat pozor, je kumulace klišé na jedné stránce. Děje se tak hlavně na začátku díla. Scény s klečící dívkou ve sprše, které stéká voda po mokrých pramíncích vlasů, jsou už trochu moc. Skoro to působí, Netuším, co přesně mi přinese. Vždycky jsem se snažil přijímat role, na kterých jsem se mohl něco nového naučit. Mám rád výzvy a vím, že na nich člověk roste. Proto jsem šel do takového dobrodružství. Už teď mi to do života přineslo hodně nového a věřím, že tím to zdaleka nekončí. jako by se prvním pár desítkám stran nedostalo redaktorské péče. Pak už totiž příběh začne fungovat a bavit.
Českému čtenáři navíc otevírá dveře do trochu jiného, syrského světa, který se hodně liší od tuzemských představ. Už teď je jasné, že si kniha právě kvůli tomu najde mnohé kritiky. I to však k literatuře patří.