Zase dělám to, co miluju
Zdraví mu vzalo NHL, Ladislavu Šmídovi hrozil konec kariéry. Po roce a půl se vrací do hry.
Nebylo mu ani 30 let. Cítil se na vrcholu sil, měl ambice zvládnout ještě několik sezon v NHL.
V půlce sezony 2014/2015 hokejového obránce Ladislava Šmída začaly trápit potíže s krkem. Speciální cvičení ani destička pro zpevnění krční páteře nepomohly. Obětavý bek za poslední tři sezony zvládl jen 53 utkání, tu minulou vynechal úplně.
Už se smiřoval s koncem kariéry. Vypomáhal Calgary jako skaut a užíval si rodinu. Teď je po roce a půl bez hokeje zpět. S rodným Libercem uzavřel dvouletou smlouvu a je jedním z nejzvučnějších letních navrátilců do české extraligy.
Jaký byl pro vás poslední rok?
Hodně těžký. Nejen pro mě osobně, ale i pro rodinu. Makal jsem celý život, abych si mohl zahrát NHL, a najednou zničehonic konec. Je to, jako byste jel v plné rychlosti a pak prudce zničehonic zabrzdil. Na druhou stranu bylo super, že jsem najednou měl mnohem víc času na rodinu, která podržela mě.
Co vám nejvíce pomohlo?
Hodně mi to usnadnila organizace Flames. Mohl jsem pomoci se skautingem. To mě alespoň nějak udržovalo jako součást týmu. Samozřejmě bych nejraději dál byl na ledě, ale tahle možnost v podstatě neexistovala. Nejhorší byly vždy dny hned po operacích. Vůbec se mi nechtělo z postele. Byl jsem unavený, měl jsem bolesti a chtěl jen ležet.
Koho jste pro klub primárně sledoval?
Zápasy NHL i farmy. Skautů je na zápasech obrovské množství. Trenér se mě i tak ptal na moje názory a docela na mě dal. Jezdil jsem i na zápasy na farmu do Stocktonu. Je tam obrovské množství mladých hráčů. Kluby chtějí, aby si tam hráči co nejrychleji zvykli na dospělý hokej. Chodil jsem s nimi na led. Snažil jsem se jim poradit, předával zkušenosti. To mě bavilo nejvíc.
Když jste šel v prosinci 2014 na operaci, tak se vám navíc výrazně předčasně narodila dvojčata. To byl asi ještě větší stres.
Naprosto. Rodina je ale na prvním místě. Děti se narodily dva měsíce předem. Trochu jsme to tušili, přece jen u dvojčat to tak občas chodí, ale tohle bylo hodně brzo. Obě děti strávily ještě měsíc v nemocnici. Já navíc už nějaký čas nehrál, krk mě zas trápil. Chodil jsem za nimi každý den do nemocnice, ale nervy to byly příšerné. Člověk si pak uvědomí, že zdraví dětí je pro něj všechno a nic jiného pro vás neexistuje. Hokej, fyzická bolest i zranění šly absolutně stranou. Nejhorší bylo, že když jsme si je přivezli konečně domů, šel jsem zrovna na operaci a další týdny jsem je ani nemohl vzít do rukou. To je pro čerstvého otce hrozně frustrující. Absolutní bezmoc a zmar.
Ale teď už jsou děti v pořádku, že?
Naprosto. Vůbec na nich nejsou znát nějaké známky brzkého narození. Kluk je na svůj věk hrozně vysoký. Je mu dva a půl a nosí věci pro čtyřleté. Ani dcera není malá.
Poranění krku je vždy vážné. Přibližte, jaké jste měl trápení?
V první řadě krk máte jenom jeden. Je to jiné, než když si zlomíte ruku nebo nohu. Od hlavy přes krk vám funguje celé tělo. Hrozně to ovlivní vaši mobilitu. Zablokuje vás to. Měl jsem vyhřezlou ploténku mezi šestým a sedmým obratlem. Poprvé jsem byl na operaci před šesti lety. Dávali mi tam tehdy destičku se šrouby, aby to srostlo. Po pěti letech jsem s tím začal mít problémy. Začaly mě brnět ruce, měl jsem křeče v prstech. Jel jsem ihned za doktorem a ten mi řekl, že se to asi nezahojilo, jak mělo.
Jaké jste měl možnosti?
Mohl jsem buď ihned přestat hrát hokej, nebo jít na druhou operaci. Vzhledem k mému věku jsem zvolil druhou možnost. Tentokrát mi tam zezadu dali dráty a celé se to zpevnilo. Bohužel jsem to asi uspěchal a po třech měsících přišel zcela banální hit a začal jsem mít zas brnění v rukou. Vynechal jsem zbytek ročníku a poslední sezonu nehrál vůbec. Bylo to jednoznačně nejtěžší období. Hodně černých myšlenek... V třiceti ukončit kariéru? Tak jsem si to nikdy nepředstavoval.
Už jste nepočítal s tím, že byste se někdy na led vrátil?
Moc jsem tomu nevěřil. Jen ve skrytu duše jsem malinko doufal, že bych si ještě mohl zahrát, ale nadějí nebylo moc.
Ani na extraligu jste si nevěřil?
Ne, myšlenky byly na úplný konec. S manželkou jsme si řekli, jestli to má smysl pokoušet dál, krk není sranda. Neměl jsem špatnou kariéru – není tolik hráčů z Česka, kteří mohou říct, že v NHL hráli deset let. Doktor mě ale po této sezoně prohlížel a řekl, že už nemám žádné limity, a dal mi zelenou. Tím mi dal poslední naději. Přeci jen tady hokej není tolik kontaktní. Samozřejmě hity jsou tu také, ale nedochází k nim tak často a v takové rychlosti.
Z vašeho hlediska je návrat asi ještě těžší, protože jste typ obránce, který se kontaktu nikdy nevyhýbal.
Beru to v potaz, ale nejsem blázen. Mám nějaký standard, kterým jsem se celý život prezentoval. Nikdy jsem se nebál střetů. Vždy jsem byl pro soupeře nepříjemný. Tím si uděláte hodně nepřátel a každý se vám to snaží vrátit. S tím jsem ale smířený. Styl změnit nedokážu. Nevracel bych se k hokeji, kdybych chtěl hrát úplně jinak.
Bude vám extraliga víc vyhovovat?
Doufám. Nechci ze sebe dělat úplně defenzivního hráče. Myslím, že jsem vždycky měl solidní rozehrávku, puk mám rád. Na začátku kariéry jsem v podstatě hrál na postu ofenzivního beka. Třeba se to ve mně opět probudí. Nebudu se sám cpát na přesilovku, ale pokud mě tam trenér bude chtít, tak proč říkat ne? Moje hlavní síla je při hře v oslabení. V Liberci máme dost mladých beků, kterým chci pomoct. Nejprve se ale budu muset sám srovnat. Hokej jsem nehrál rok a půl, což je znát. Začátky nebudou jednoduché.
Co na vaše rozhodnutí říkala vaše manželka, která je Kanaďanka?
Není to pro ni vůbec jednoduché, protože nemluví česky. Ona to tady ale zná, jezdíme sem každé léto. Jasně, že by radši zůstala v Kanadě, ale vzala si hokejistu a takhle to někdy dopadá. Pro mě je důležité mít tady s sebou rodinu. Chci, aby děti viděly, že táta taky hrál hokej a něco dokázal. Jsou malé, ale dostávají rozum a poslední roky mě vidět na ledě bohužel nemohly.
Při trénincích krk nešetříte. Všechno je v pořádku?
Jo, párkrát už mě spoluhráči poslali hlavou proti mantinelu a jsem v pohodě. Je to pořád začátek na ledě. Tréninky tady mají vysokou úroveň. Kouč Pešán jezdí na kempy do Ameriky a je to znát. Vidí, jak intenzivně se tam trénuje, a tady je to taková kopie severoamerického tréninku. Hraje se naplno.
Přesto, cítíte z ostrého návratu do zápasu i trochu strach?
Nad strachem nepřemýšlím. To by mi vůbec nepomohlo. Pokud by na něj došlo, tak jej hned musím vyhnat z hlavy. Kdybych šel na led i s malou dávkou strachu, nemuselo by to dopadnout dobře. Na ledě nad tím už vůbec nepřemýšlím. Užívám si, že zas dělám, co miluju.