KOUSNU SE a běžím

V dětství hrála na klavír, vyzkoušela všechny možné sporty, až nakonec zakotvila u atletiky. Tenhle výběr se v yplatil. Třicetiletá Zuzana Hejnová je naší atletickou hvězdou. Za jejími sportovními výkony je tvrdá dřina, nebojí se však přiznat, že jí pomáh

Kdy jste si naposledy zahrála na klavír? To už je hodně dlouho, doma vlastně ani klavír nemám, jen přenosné klávesy, a zjišťuju, že hrozně zapomínám. Zpaměti dnes skoro nic nezahraju, jen pár oblíbených písniček, jinak musím podle not.

Hrála jste ráda, nebo to byla nepříjemná povinnost?

Rodiče mě nikdy nenutili, ale zároveň jsem z klavíru nebyla nijak nadšená. Nejvíc mě bavil konec hodiny, když jsem si mohla hrát písničky od oblíbených kapel a zpěváků. Povinné věci jako stupnice a etudy jsem zrovna nemusela, ale k hraní patří. Bez toho se nezlepšíte.

Měla jste na stupnici oblíbenosti klavír před sportem?

Rozhodně ne. Vždycky mě víc bavil sport, na piano jsem moc necvičila a kvůli tomu hrála pořád dokola jedno a to samé, protože jsem se nezlepšovala. Ale vydržela jsem u něj dlouho, hrála jsem celou základní školu a pak i na střední.

Dá se sport v něčem srovnat s hrou na hudební nástroj?

Je to hodně podobné. I v atletice musím dělat to, co mě nebaví, a taky musím být trpělivá, výsledky nepřijdou okamžitě. Chce to neustálý pravidelný trénink, jakmile vynecháte, těžko se vracíte. A vlastně nakonec i z klavíru dodnes těžím ve sportu. Na překážkách se mi hodí cit pro rytmus, který jsem získala díky hudbě.

Na klavíru vás nebavily etudy a stupnice, bez čeho byste se obešla ve sportu?

V každém období je to něco jiného, na podzim bych třeba s radostí vynechala dlouhé běhání. V tu dobu nabíráme na objemu, je potřeba běhat hodně a dlouhé vzdálenosti, a to úplně nemusím. Žádný z atletů, až na nějaké zaryté běžce, tohle nemá rád, ale vím, že je to potřeba. Bez toho bych se neposunula dál a nemohla závodit.

Jak nechuť překonáváte?

Kousnu se a běžím.

Nikdy trénink neošidíte?

To nejde, ono by mě to někde doběhlo. To, co bych vynechala, by mi chybělo. Pro mě je trénink normální práce, když mám rozpis, co mám dělat, absolvuju ho. Ale na druhou stranu přiznávám, že si nikdy nepřidám něco navíc. Že bych šla a dobrovolně sama dělala něco navíc, se nestane.

Jiní sportovci to tak mají?

Znám takové, ale nemyslím, že je to dobře. Když trenér něco naplánuje, má to nějaký důvod. Tréninky na sebe navazují, a pokud si závodník sám od sebe přidá a trenér to neví, může to vést k přetrénování, k únavě a zranění.

VĚŘÍM NA SÍLU MYŠLENKY

Bolí někdy sport?

No jasně! U některých tréninků už dopředu vím, že budou bolet, o to víc se mi na ně nechce. Ty, které bolí, jsou ty nejdůležitější, nejvíc mi dají a posunují. To je stejné jako v dětství s těmi stupnicemi a etudami u klavíru.

Je bolestivé, když při běhu zachytíte o překážku?

Záleží na tom, jak ji srazíte, mnohdy to bolí až po závodě a kolikrát ani nevím, že jsem se zranila. Že mám rozseknuté nebo naražené koleno, zjistím až v cíli. Ale není to tak hrozné.

Bývá těžší a bolestivější přeskakovat „životní“překážky?

Já jsem vlastně zatím žádnou takovou, se kterou bych si nevěděla rady, neměla. Asi nejhorší, co mě zatím potkalo, bylo období, když jsem byla rok zraněná a nikdo nevěděl, co se mnou a jestli ještě budu závodit. Ale nebrala jsem to jako tragédii, stavěla jsem se k tomu tak, že když nejde o život, nejde o nic.

Vám tehdy šlo o kariéru. Stačilo myslet na to, že zdraví je nejcennější?

Potřebovala jsem ještě rodinu a kamarády, bez jejich podpory bych to nezvládla. Tehdy mi pomohlo, že mi věřili, že se můžu ke sportu vrátit.

Vy jste si to nemyslela?

Já jsem tomu taky věřila, ale není příjemné, když vás něco bolí tři čtvrtě roku a lékaři vám říkají, že nevidí žádný důvod, proč by to mělo bolet. Skoro to vypadalo, že si to celé vymýšlím, já přitom téměř nechodila. Nakonec jsem se obrátila na doktora v Německu, který mi pomohl během týdne.

Co zjistil?

Že mám chronický zánět, o kterém nikdo nevěděl. Šla jsem na ozáření, které se u nás v tak nízkém věku nemocným nedělá, k tomu jsem dostala speciální obstřiky a neuvěřitelně rychle se mi ulevilo.

Nebála jste se takového zákroku?

Radila jsem se o tom tehdy s mnoha lidmi, kterým věřím. Ono už nebylo moc možností, kam jít dál, co vyzkoušet, tak to bylo vlastně jasné rozhodnutí. Nikdo mi ho ani nerozmlouval.

O vás se ví, že kromě tradičních medicínských postupů volíte i ty alternativní. Věříte jim?

Věřím na energie, sílu myšlenky a vesmíru. Když jsem se k těmto metodám dostala a začala je aplikovat, najednou jsem vyhrávala.

Racionálně uvažující lidé teď nepochybně zvedají obočí. Když mluvíte o energiích a síle myšlenek, dívají se na vás lidé „skrz prsty“?

Vnímám negativní nahlížení většiny, ale naštěstí kolem sebe mám lidi, kteří jsou zaměření podobným způsobem a neodrazují mě. Hlavně je to moje věc. Když někdo alternativám nevěří, nebudu mu to rozmlouvat, ale stejně tak nechci, aby je někdo rozmlouval mně.

SPORTOVCI TRPÍ TRÉMOU JAKO HERCI

Co byl ten prvotní impulz vyzkoušet něco netradičního?

Před pěti lety před olympiádou v Londýně přišla nabídka od jednoho muže na reiki. Jde o metodu přikládání rukou na tělo a funguje na principu energií. Aniž bych to kdykoliv předtím vyzkoušela a věřila tomu, už pár sezení mi pomohlo. I díky němu jsem byla v Londýně v pohodě a získala bronz. Pomohlo mi to fyzicky, ale i psychicky.

Jak konkrétně vypadá alternativní příprava na závod, kromě klasického tréninku?

Dělám metodu vizuálního tréninku. Několik dnů předem si představuju, jak bude celý den včetně závodů vypadat. Tím se na něj nastavím a pak už nejsem tak nervózní. Dříve jsem hodně trpěla nervozitou, stávalo se mi, že jsem kvůli ní byla naprosto svázaná a nevnímala svoje tělo. Kolikrát jsem závod na začátku přepálila, a na konci mi došly síly. Takhle jsem si dvakrát prohrála mistrovství Evropy a končila čtvrtá.

Herci trpí trémou, protože mají strach, že jim vypadne text. Z čeho jsou nervózní sportovci?

Na to se sama sebe taky ptám, protože když se na to podíváte s odstupem, vlastně o nic nejde. Ale máme to podobné jako herci. U mě nervozitu vyvolává víc věcí – to, že jsem na dráze sama, kouká na mě spousta lidí na stadionu a v televizi, hodně známých, určitý tlak vnímám i přes ty, kteří se mnou spolupracují, abych nezkazila jejich práci. Pokud ale chci uspět, nemůžu na to až zas tolik myslet. Na startu je potřeba soustředit se jen na sebe, vydat ze sebe co nejvíc a nic nepokazit.

Dají se alternativy nějak praktikovat i v běžném životě?

Třeba síla myšlenky rozhodně. Mně se téměř nestane, že bych jela do města a nemohla zaparkovat auto. Já když ohlásím, že najdu parkovací místo, tak ho najdu. Jezdím vždycky všude na čas, z čehož je přítel, který si pokaždé dává větší časovou rezervu, na nervy.

Pro nás nevěřící – máte další důkazy, že síla myšlenky funguje?

Co speciálního děláte, aby vám to takhle všechno vyšlo?

Nic, jenom tu myšlenku řeknu nahlas. Tím, že věc vyslovím, stane se.

Takže když teď máte před sebou mistrovství světa, vyhrajete?

Musí to být samozřejmě reálný cíl. Není to tak, že si někdo, kdo nic nedělá, řekne, že pojede na olympiádu, a ono to vyjde. A taky se tyhle

O JÍDLE PÍŠU DÍKY ZVĚDAVOSTI

Pojďme zpátky k racionalitě. Dnes skoro všichni sportovci kromě tréninkových plánů řeší stravování, které ovlivňuje výkony. Šla jste k výhrám i touto cestou?

Musela jsem. Jako profesionální sportovkyni se mi často stávalo, že jsem toho snědla málo a na tréninku pak měla hlad a nepodávala ten správný výkon. Proto jsem začala spolupracovat s výživovou poradkyní, která mě naučila jíst a doplňovat energii tak, že mě jídlo zasytí, ale neutlumí. Poprvé jsem se tomu víc začala věnovat v roce 2008 před olympiádou. Tehdy jsem si řekla, že bych svůj výkon mohla ještě trochu ovlivnit nejen fyzickým tréninkem, ale i stravou. A taky jsem věděla, že jedeme do Číny a že tam bude strašné jídlo. Že tam budu mít buď hlad, nebo budu chodit do fast foodů. Třeba když jsem šla přihlašovat auto, mluvila jsem se ségrou, která mi popisovala, jak na stejném úřadu čekala čtyři hodiny. Když nakonec přišla na řadu, oznámili jí, že končí a musí přijít druhý den. Na to jsem řekla, že tohle se mi v žádném případě nestane, a taky nestalo. Já tam přišla, byla jsem osmá, skoro jsem nestihla vyplnit všechny ty papíry a už mě volali k přepážce. Za dvacet minut jsem byla venku. věci musíte naučit, i já se pořád učím. Důležité je věřit tomu, co chcete, pak to funguje. Kolikrát se mi stalo, že jsem věděla, že závod vyhraju, a vyhrála jsem, ale taky naopak – že nevyhraju, a nevyhrála jsem, i kdyby se stalo cokoliv.

A bylo jídlo na olympiádě strašné?

Bylo, na těchto velkých akcích to tak je, je to velkovýrobna, vaří se „univerzální“jídlo napříč světem, jakási mezinárodní kuchyně, ze které nevzejde nic dobrého, protože když vám Číňané vaří italské těstoviny, nedá se to jíst. Místo toho, aby servírovali jejich tradiční jídla, vzejde z toho nepoživatelný pokrm.

Jak s tím vším jde dohromady váš blog o jídle?

Za tím je zvědavost a zájem lidí o to, jak se sportovci stravují. Mě se spousta lidí často ptala, co jím, co si dávám před tréninkem, na soustředění, mezi tréninky, a protože mě nebavilo každému odpovídat zvlášť, udělala jsem blog o jídle,