JAKÝ PÁN, TAKOVÝ PES
Když jsem to slyšela poprvé, moc se mi to nezdálo. Proč by společné soužití dvou živočišných druhů mělo vést k tomu, že si začnou být podobní? Proč by se to, že sdílí své životy a často i stejnou postel/pelech, mělo podepsat na jejich vizáži?
Odpověď je prostá. Protože člověk a pes jsou to, co se dá od nepaměti označit jako BFF/best friends forever.
Exaktní důkazy o tom asi ještě nikdy nikdo nepřinesl, ale já na tom pracuju. Věřte mi, že pes a jeho pán podobnost čistě náhodná fakt není. A živých důkazů se mezi námi pohybuje tolik, že se mi zdá být nezájem akademické obce o tuhle problematiku skoro skandální. Nicméně vám nic nebrání v tom, stát se, stejně jako já, amatérským badatelem, který se dnes a denně utvrzuje o pravdivosti teorie připodobňování.
Je to zábavné a stačí se jen dívat. Pokud zahlédnete čtyři chlupaté nohy, je třeba přiřadit k nim ten správný objekt dvounohý. Bývá zpravidla chlupatý méně, ale není to podmínka. Pak přichází fáze eliminace. Vyřazujete všechny, kde je evidentní věková disproporce. Nesvéprávné lidské mládě a zkušený psí bard zkrátka nikdy potřebnou souhru nenajdou. Ale pokud se vám poštěstí potkat páreček, kdy šest noh zjevně sdílí stejné tempo a hlavy se otáčí za stejnými impulzy, pak jste natrefili na ten správný studijní objekt a můžete zahájit další fázi, fázi komparace.
Jsou rasy, které vám začátky samostudia výrazně ulehčí. Třeba ty, které se s vráskami ve tváři už narodily… mám na mysli psy. Znám ukázkový pár – dáma s francouzským buldočkem. Už stejný způsob klátivé chůze je pozoruhodný, kromě toho pak stavba malého, kompaktního těla, ale nejvíc o nich říká výraz tváří. Oba ho mají takový jakoby permanentně naprdlý. Ladí spolu dokonale a celému světu dávají najevo, že si spolu úplně vystačí.
Nebo jiný, složitější objekt, protože trojhlavý. Pán a dva knírači. Jsou středního vzrůstu, hrubá srst pepř a sůl, zasloužilého věku, všichni tři. Přesto je ostražitost a připravenost vyrazit kdykoli k útoku jejich profilovou vlastností, všech tří. Byla jsem svědkem toho, jak pán láteřil a hrozil hůlkou za popelářským vozem, který projel veřejným trávníkem, a jeho věrní psi ho podporovali štěkotem tak bojovným, že být tím popelářem, tak si řeknu o jiný rajón. O podobnosti výrazů ani tady nemůže být pochyb, je soustředěný a ostražitý.
V úplně jiných dimenzích se pohybuje páreček – učitelka hudby a její bobtailice. Ty dvě spolu chodí běhat a v ladném poklusu jim hřívy ladí v takové symfonii, že se za nimi každý otáčí. Obě se tváří pořád tak trochu mimoňsky a šťastně a obě nosí batikované šátky kolem krku.
My máme taky psa. Procházky s ním mi dávají dost příležitostí k potvrzování teorie připodobnění, ale snažím se netrápit tím, jestli se týká i nás. On je náš Jeremy totiž bišon v nejlepších letech, krasavec bílý a společenský až hrůza. Zamiluje se do každé feny a naopak každou potenciální konkurenci by sežral zaživa. Jeho nevelký růst mu nepřekáží v rozhodnutí zneškodnit domácí vysavač stejně jako kropicí vůz. Chvíle, kdy je akční hrdina, střídá s momenty vyvalování pupku. Já ho pochopitelně miluji, krmím a venčím, ale jeho paničkou je má mladší dcera. Tak jen doufám, že v jejich případě se teorie o pánech a psech nepotvrdí.