Deset let neklidu. A teď cesta za snem
Fotbalová Slavia vyráží do boje o Ligu mistrů. Už dnes v 19.00
Do ruky vzal míč s vyobrazenými hvězdami, vedle něj stály ty skutečné: Walcott, Gallas nebo Clichy. A Jaromír Zmrhal, tehdy čtrnáctiletý žáček, jen valil oči.
Na Strahově to vřelo, Slavii čekal zápas Ligy mistrů proti slavnému Arsenalu a on dostal prestižní úkol.
„Trenér mě vybral, abych donesl míč doprostřed hřiště rozhodčímu. To byl zážitek!“vydechne ještě teď. „Už tehdy jsem si říkal, že kdybych si to někdy vyzkoušel jako hráč, splnil bych si sen.“
Po deseti letech se může dočkat, i když zatím jen v předkole. Dnes ve vyprodaném Edenu hraje hvězdnými nákupy napumpovaná Slavia s běloruským BATE Borisov.
Zmrhalův osud je jen jedním z tisíce střípků ve slávistickém příběhu, který v poslední dekádě obsáhl tolik peripetií, že jako filmový scénář by asi vypadal nevěrohodně.
Slavný klub se nejdřív trochu nečekaně na šestý pokus probil do Ligy mistrů a po dvou mistrovských sezonách se topil v euforii. Jenže se až příliš oddal nezřízenému hodování a najednou zjistil, že téměř nemá z čeho žít.
Postupně se v jeho fanoušcích mísily pocity: nadšení střídaly rozpaky a hořkost, a když pak přišla úleva a záblesk lepších časů, zase se odehrálo něco, co všechny naděje rychle rozmetalo.
V létě 2007 měli slávisté všechno tohle teprve před sebou. Trenér Jarolím tvořil nový tým, který bez jednoho dne přesně před deseti lety posílil gólman Martin Vaniak.
O měsíc později začaroval branku v obou utkáních s Ajaxem, vychytal postup do Ligy mistrů a stala se z něj klubová legenda, jeden ze symbolů zlatých časů. Časů, které zase nečekaně rychle skončily.
Když náhradník Libor Tafat promáchl v zápase se Šeriffem Tiraspol a slávistům zhasla naděje na další postup do milionářské soutěže, byl to začátek všech trablů. „Bylo by špatné, kdybychom se dávali dohromady půl roku,“hlesl Jarolím. Špatný odhad! Slávistický restart nakonec trval ještě mnohem déle.
Jen zavzpomínejte, co se v Edenu odehrálo, než všechno zachránil příchod podnikatele Jiřího Šimáněho a silného čínského majitele.
V časech úspěchů Slavia hýřila, žila si nad poměry a nemyslela na budoucnost. Pod smlouvou držela spoustu hráčů, kteří v áčku neměli budoucnost. Přitom stovky milionů za přestupy opor Necida a Suchého se kamsi rozkutálely.
Střídali se majitelé, někteří za sebe nastrčili figurky, takže vyznat se v tom, kdo zrovna klub řídí, někdy vyžadovalo detektivní pátrání. Vlastně ani nebylo divu, že pouhé dva roky po obhajobě titulu najednou reálně hrozilo, že Slavia kvůli dluhům ztratí profilicenci a spadne do třetí ligy. To nevydýchali nazlobení fanoušci, kteří vpádem na hřiště ukončili pohárový zápas s Olomoucí. Zakuklení chuligáni dokonce vymlátili sklo ve VIP prostorách. I nedávný hrdina Vaniak jim předtím z trávníku marně domlouval...
Z ligy Slavia nespadla, i když k tomu před třemi lety měla blizoučko: zachránila se jen díky souhře ostatních výsledků. Mezitím museli fandové skousnout potupný domácí výprask 0:7 s Teplicemi, trenérské angažmá sparťanského srdcaře Straky a samozřejmě nesčetné posměšky rivalů.
Radosti si užili pramálo, počkat si museli do září 2015, kdy Šimáně a čínská společnost CEFC společnými silami začali klub oživovat.
V první sezoně páté místo a předkolo Evropské ligy, v další už titul, ke kterému tým dovedl trenér-demokrat Jaroslav Šilhavý.
Když slávisty před deseti lety hnala vidina Ligy mistrů, on jako hlavní kouč začínal a měl skromnější sny.
„Zachránit Kladno v lize,“usměje se. „Nevzpomínám si, že bych si vysnil, že vyhraju titul, to by bylo hodně troufalé. Ale teď věřím, že moje cesta ještě nekončí. Že se Slavií dokážeme mnohem víc.“
Co může být víc než ligové zlato? Přece Liga mistrů, ke které mohou dnes slávisté nakročit. Po deseti letech neklidu.