Biopotraviny brzdí skepse lidí i internet
Jan Brož redaktor MF DNES
Při desetinách procenta je statistika problém, už jen malá odchylka může znamenat desetiprocentní růst trhu. Řekl bych ale, že je za tím tradiční skepse a pochybovačnost českého národa. Lidé biu nevěří. Myslí si, že je to velký byznys, a jen málo z nich je ochotno se pídit, co to vlastně obnáší. Lidé jsou odtržení od zemědělství a netuší, jak náročné je produkovat kvalitní potraviny, a to je problém.
Co s tím?
Máme farmu ve Velkých Hostěhrádkách na jižní Moravě a začínáme tam vodit lidi, necháme je třeba natrhat třešně. Když tam pak přijede nějaký dobře vydělávající ajťák a srovná si, jak dlouho mu trvalo natrhat třešně se svou mzdou, tak teprve zjistí, že třešně jsou hodně, hodně drahé. Máme tam i zvířata, protože ta na farmu patří. V posledních letech vznikly farmy jenom s rostlinnou produkcí. Selský rozum ale říká, že koloběh života by měl zahrnovat i zvířata a hnůj, v přírodě to tak vždycky fungovalo. Máme ovce, prasata, teď konečně i selata, takže budeme mít i první bioprasátka. Panuje zde však velká propast v cenách potravin ve vztahu ke kvalitě.
Jak to myslíte?
Průmyslová výroba umožňuje díky chemii maximalizaci výnosů. Kvalita takových potravin je pak ale hodně špatná. Musí se převážet na velké vzdálenosti, ovoce a zelenina se musí trhat brzo, konzervovat. Pokud chci dělat v určité chvíli přeteče a poptávka klesá. Nedostatečná nabídka je podle mluvčí řetězce Globus Pavly Hobíkové třeba u žitné mouky, čerstvého mléka, ale také masa. To je paradox. Biohovězího, skopového i vepřového se v Česku vyrobí dost, většina produkce se však neprodá s certifikátem bio, ale v prodejnách skončí jako běžné zboží.
Podle ředitele odboru ekologického zemědělství ministerstva zemědělství Jana Gallase není totiž v Česku dostatek certifikovaných výrobců, kteří by dokázali tolik masa zpracovat. „Ekologická produkce je podmíněna tím, že všechny články řetězce od vidlí až po vidličku musí být zahrnuty do kontrolního a certifikačního systému,“říká Gallas.
Podobné je tomu u biovína, které nikdo nekupuje a vinaři je tak balí bez označení. „Koutek s biovínem čerstvou a kvalitní zeleninu, tak tam nemohu použít průmyslové procesy, což je hodně drahé ve srovnání s konvencí. Rozdíl v ceně pak není třicet nebo čtyřicet procent, ale třeba sto padesát.
Co je větší problém pro biopotraviny? Vysoká cena, nebo nedůvěra, o které jste mluvil?
Obojí. Cena může odrazovat. Osvětu děláme 25 let a je stále nedostatečná. Lidi nezajímá, jak se potraviny vyrábějí. Mají k potravině slepou důvěru, věří, že je dobrá. A zbytek nevidí. Kvalita potravin je u nás jedna z nejhorších. Samozřejmě, že lidé nemají peníze, ale i tak si jednou za týden mohou dopřát třeba dobrou zmrzlinu. Stejně tak by si mohli dopřát biopotraviny a naučit se vnímat chuť a kvalitu.
Takže za tím není
Celkový obrat včetně vývozu Spotřeba na obyvatele
ani nedůvěra vůči biu jako spíš nekritičnost.
Problém je, že vývoj tady nebyl přirozený. V západní Evropě došlo k největšímu rozvoji biopotravin v sedmdesátých a osmdesátých letech. Byl postupný, pomalý, sousedský, nevstupoval do toho marketing a reklama. U nás ten nástup byl brutální s obří reklamou. Část obchodníků toho využila. Říkají, jak je všechno české a farmářské, existuje spousta různých značek. Zákazník pak nemá šanci se zorientovat. Nevypěstoval si selský rozum. I to se ale pomalu mění.
Jak poptávku po biopotravinách ovlivňuje celková ekonomická situace a rostoucí příjmy?
Moc to spolu nesouvisí. Když se po krizi všichni otřepali, tak prodeje začaly stoupat. Teď je zde ale určitá stagnace. Příčinou jsou změny nákupního chování a nástup prodeje přes internet, který dnes obrovsky roste. Na internetu přitom biopotraviny nejsou tak dostupné, lidé se s nimi nepotkají, a tím pádem dochází ke stagnaci.
Proč biopotraviny nejsou na internetu?
Prodávají se on-line, ale zatím ne v tak široké nabídce jako třeba v kamenných prodejnách zdravé výživy. Také dodáváme do potravinových e-shopů, ve srovnání s jinými kanály bývá ve vinotékách ten nejzaprášenější,“říká předseda svazu Ekovín Milan Hluchý.
Příčinou nesrovnalostí je nastavení dotační politiky, kdy podpora nekopíruje poptávku. Nejvyšší dotace jsou právě na vinice, na hektar získá vinař přes osm set eur. U zeleniny je to sice také téměř pět set eur, vzhledem k náročnosti jejího pěstování se však do ní zemědělci nehrnou.
Vůbec nejlukrativnější je však takzvaný trvalý travnatý porost, tedy pastvina. Dotace sice zdaleka nedosahuje takové výše jako třeba u vinohradů, na druhou stranu s tím má zemědělec nejméně práce. Travnaté porosty tak tvoří 83 procent veškeré ekologicky obdělávané půdy v Česku a spolykají většinu dotací. Loni to bylo 22,7 milionu eur z celkem 31,4 milionu na ekologickou produkci. Na nedostatkovou je to podstatně méně. Na druhou stranu vidíme velký zájem o biopotraviny v různých stravovacích zařízeních. Tam jsou lidé ochotni za ně zaplatit.
Ministerstvo plánuje, že do roku 2020 by se měly biopotraviny na celkové spotřebě podílet třemi procenty. Je to reálné?
To je hodně ambiciózní. Na druhou stranu jsme vždycky byli zhruba osm devět let pozadu za Německem. Tam si také prošli před časem dlouhou stagnací a dneska jim farmy přibývají. Němci zažívají velký růst spotřeby biopotravin a podobně je tomu ve Francii. Žádný růst tam přitom mnoho let nebyl a dnes je v západní Evropě běžné dodávat biopotraviny třeba do úřadů.
V Česku nic podobného není?
Ministerstvo podporuje bio do škol a jsou různé další projekty, neexistuje ale nic plošného. Ale ani v západní Evropě se často nejedná o státní aktivitu shora. Dodávky biopotravin do svých škol a úřadů podporují například města. Je třeba přitom zmínit, že to není jen podpora zdravého stravování nebo zemědělců. Je to podpora přírody, ve které žijeme. Kvality vody a krajiny. V ceně biopotravin jsou totiž započteny i zátěže, které způsobuje průmyslová výroba potraviny, chemie, která se dostává do půdy.
Ukazuje se, že produkce některých biosurovin je v Česku nedostatková, jiných je naopak nadbytek. Vy jste nedávno začali spolupracovat s moldavskými zemědělci, je cílem tuto nevyrovnanost napravit?
Trh je malý a dochází k velkým výkyvům. Právě proto jsme před deseti lety koupili na jižní Moravě farmu o 400 hektarech, takže dnes si tam zhruba 15 procent produkce pěstujeme sami. Jde hlavně o obiloviny, jako jsou špalda, pšenice, pohanka, čirok, luštěniny. To se nám hodně osvědčilo. Pokud je ale něčeho málo, tak je toho málo v celé Evropě. Ceny diktují Němci, kteří vykupují suroviny i u nás, což také přispívá k mírnému předražení. Když nás proto před časem oslovil Člověk v tísni, který má pobočku v Moldavsku a podporuje tam rozvoj zemědělství, tak z toho vznikl společný projekt. Jezdíme do Moldavska a učíme tamní zemědělce ekologicky hospodařit. Do Česka to ale začneme vozit až v roce 2018.
Proč až příští rok?
Zatím probíhá přechodné období. Pokud totiž chcete hospodařit v ekologickém zemědělství, musíte zeleninu šlo jen 600 tisíc. Travnaté porosty se nacházejí v hornatých oblastech a i kritici uznávají, že často mají důležitou krajinotvornou funkci. Na druhou stranu dodávají, že jich je přespříliš. „Nebylo nutné zatravnit všechno. Část z toho klidně mohla zůstat rozoraná. Zemědělci jsou dotovaní a jsou relativně spokojení. Ubíjí to podnikatelskou aktivitu,“říká zdroj MF DNES, který v biobranži dlouhodobě působí.
Stát má ambici stav změnit. Do roku 2020 by mělo přibýt ekologické orné půdy na úkor travnatých porostů. Vláda cíl předloni schválila v Akčním plánu pro rozvoj ekologického zemědělství. Jenže identický cíl si vytyčil stát i v minulém pětiletém plánu pro roky 2010 až 2015, kdy se však prakticky nikam neposunul. po přihlášení minimálně dva, v praxi většinou tři roky v tomto režimu hospodařit. Takže je potřeba čekat tři roky, než bude k dispozici první bioprodukt, a pak část jejich produkce chceme vozit sem. V Česku nikdo nedělá třeba čočku nebo fazole. Také len se dělá minimálně a absolutní nedostatek panuje u osiv.
Kam své produkty dodáváte?
Začínali jsme už dávno a dneska máme velikou diverzifikaci. Dodáváme do kamenných obchodů, prodáváme přes vlastní e-shop i cizí, jako třeba Rohlik.cz. Část dodáváme také do supermarketů, hypermarketů a část výroby dalším zpracovatelům. Do zahraničí exportujeme na Slovensko, do Polska, Maďarska, Francie, Německa a Rakouska, ale na západ to není tak velké množství. Celkem tvoří zahraničí asi 12 až 15 procent odbytu.
A který kanál je pro vás nejdůležitější z pohledu tržeb?
Je to diverzifikované a žádný odběratel nedělá ani deset procent. Věnujeme se všemu a v minulosti se nám to vyplatilo, když třeba jedna firma v Polsku zkrachovala. Nedá se přitom říct, že by to byl záměr, ale trh nás přinutil. Pokud nás nějaký hypermarket vylistuje, tak to není zase takový zásek.
Předloni jste měli poměrně citelný nárůst tržeb i počtu zaměstnanců. Jak se vám vedlo loni?
Loni byl také nárůst, už ale nebyl tak výrazný. Projevuje se změna nákupního chování spojená s nakupováním potravin na internetu, o kterém jsem mluvil. To také vedlo k rozhodnutí, že se musíme více věnovat sociálním médiím a postupně by se to mělo začít projevovat. Dřív jsme to nepotřebovali a měli jsme poměrně solidní růst. Nyní ale nastala změna a my na ni reagujeme.
O kolik tedy rostly tržby?
Růst byl asi kolem pěti procent, celkem jsme utržili nějakých 252 milionů.
Jaké máte plány do nejbližší budoucnosti?
Hodně se chceme soustředit na naši farmu. Budujeme tak centrum, kde plánujeme dělat exkurze, vysvětlovat a ukazovat. Chceme, aby si lidé sáhli na prasátko a viděli, jak běhá po slámě. Aby pochopili, že zemědělství není jednoduchá práce. Plánujeme tam poskytovat i ubytování. Zároveň chceme pořádat návštěvy i pro zemědělce, protože osvěta je důležitá i mezi nimi.