Volby vyhraje bavič. Nabízí návrat do dětství
Mylná je představa, že každý muž touží dospět, uchopit věci do svých rukou, s rozvahou a otcovskou autoritou pečovat o svůj dům i obec, budovat, zpevňovat, udržovat a spravovat. Skutečný cíl soudobého hospodáře je často právě opačný – co nejdéle si zachovat dětskou hravost a volnost. Starosti ponechat na neurčitých dospělých, životem se prosmát jako školák na prázdninách. S touto touhou se přistupuje i k péči o obec. Pobavit se a zapomenout na to, že jsem to já, kdo za běh věcí odpovídá. Pověřit jejich správou baviče, aby byl svět veselejší, aby mi dětská rozvernost vydržela co nejdéle.
Projevuje se to především u voleb i v nejrůznějších průzkumech mínění: vítězí ten, s kým je největší sranda. Kdo upoutá pozornost i v televizi běžící naprázdno. Kdo přijede na festival a hned ho obkrouží les selfie tyček. Kdo sebevětším blábolem inspiruje vtipálky k parafrázím. Kdo rád vyvolá chytlavý konflikt a vyhoupne se tím na nejvýše ceněného koně komiků. V takových okamžicích je lhostejné, co dalšího ke své zábavné nátuře přidá, jak dobře správu obce promyslel, zda mluví pravdu, či lže, nakolik přehání nebo předstírá. Obal knížky je důležitější než kapitoly, lidská značka letí jako fajfka u sportovních bot, hvězdný rozruch probouzí libé pocity a uspává myšlení.
Nebývá příjemné, překazí-li povinnosti zábavu. Mnohem milejší je, když se poměry obrátí: zábava se přelije i do povinností. Obec se už nespravuje tak, aby fungovala, ale aby to byla legrace. Aby nikdo nezcepeněl nudou, stále se bylo čemu smát.
Kdo opanuje příští volby poslanců či hlavy státu, není nutné hledat v akademických průzkumech. Stačí postavit zmíněný televizor doprostřed hospodského lokálu a sledovat, který řečník přiměje popíjející štamgasty zvednout hlavu. Nebo se podívat, ke komu se táhne dlouhá fronta vysmátých fanoušků a kdo u volebního stánku osamoceně postává s ruličkou vlastních fotografií. Vyhraje ten, kdo na náměstí vstupuje s hvězdným prachem, jako by přijel sám Jarda Jágr, pro porážku si naopak kráčí ten, od koho se instinktivně odvrátíte, bude-li s vámi nakupovat v supermarketu. Není podstatné, že toho druhého svazuje palčivá starost o obec, zatímco prvního povznáší především péče o vlastní obraz. Jen s prvním se volič vrátí do sladkého dětství, uvolní se, všechny dospělácké starosti přenese na fikanou celebritu, která se přece musí vyznat, když ji mají všichni tak rádi.
Ve světě dětských radostí nezbývá prostor pro rozvahu, netíží ho dilemata ani kritické myšlení. Základní silou, jež drží všechno pohromadě, je bezmezná důvěra v rodiče, v toho, kdo je silnější než já, a proto vždycky zařídí, co je třeba.
Čím rychleji se svět mění, čím je méně známý, přehledný a tradiční, tím je iluze nekonečného dětství lákavějším únikem. Snad i proto nejen Evropa, ale i Spojené státy právě teď zažívají éru bavičů, komiků v čele pospolitostí, víry, že nuda je horší než bída, bezvětří je ničivější než kdejaká bouře. Neznamená to, že všichni ti komici jsou ve správě věcí neschopní. Spojuje je však tatáž emoce, jež je vynáší nahoru: touha, aby byla večer ve zprávách hlína.
Slabinou této únikové strategie je, že čím je organismus uvolněnější, tím méně je připraven vzdorovat libovolnému nebezpečí. K nejistotě patří napětí proto, aby se z ní nejistý co nejrychleji vymanil. Strach zrychluje tep, aby nebylo složité vrhnout se do boje či začít utíkat. Se svaly uvolněnými pobavením nezmůžete nic, ani když vám široký úsměv odkryje všechny zuby.
Dítě to netuší, ale té volbě stejně nakonec nikdo neujde: dospět a vzít věci konečně do svých rukou, nebo se nechat sežrat. Jaromír Jágr začal trénovat doma na Kladně. A čeká, kdo mu v pětačtyřiceti hodí laso. „Můj věk hraje roli, ale nejsem tak špatnej, abych už NHL nemohl hrát,“říká o své budoucnosti.