VLASTIMIL VONDRUŠKA: VLASTENECTVÍ NENÍ DEVIACE

Pomalu se blíží volby, a tak se politické strany začínají předhánět, kdo tu druhou víc trumfne. Jedni se hrdě pyšní tím, že jsou levice, druzí jsou logicky pravicí. Ale tohle dělení z časů Velké francouzské revoluce je s ohledem na současnou situaci zavádějící, protože ho po generace vnímáme jako postoj sociální. Bývalo to tak, že politická levice chce bohatým brát a chudým rozdávat, pravice chce chudé ožebračovat a bohaté chránit.

Jenže tohle už dávno neplatí. Všechny strany, které se chtějí udržet v přízni voličů, jejichž základní masu tvoří ti, kteří jsou odkázáni na mzdy a v poslední době bohužel i na různé sociální podpory, musí akcentovat sociální hledisko. Rozdíl je jen v tom, zda chce konkrétní strana zvýšit minimální mzdu nebo důchody o padesát korun, zatímco jiná štědře o stokorunu. V politickém jazyce se voličům tahle štědrost prezentuje slovy: „My dáme potřebným tolik a tolik, když nás budete volit.“Jenže správně je: „My vám vezmeme z vašich peněz tolik a tolik a rozdělíme je následujícím způsobem...“, protože žádná strana nevydělává ani korunu, vyděláváme jen my. Ale to jen na okraj.

Aby člověk pochopil postoje stran, měl by si definovat základní společenský problém své doby. V době Velké francouzské revoluce šlo o to, zda popravit krále, či nikoli. U nás v 19. století, zda dát českému národu historická práva a lidu všeobecné volební právo, po druhé světové válce, zda znárodnit majetek kapitalistů, a ještě později, zda znárodněný majetek zase vrátit.

Ve všech těchto koncepcích hrál velkou roli boj o to, aby lidé, kteří se živí prací, neumírali hlady a žili v důstojných podmínkách. Jenže Evropané už naštěstí hlady neumírají a v důstojných podmínkách ve velké většině žijí (neberu v potaz blouznivecké nápady poslední doby, jak jejich život „vylepšit“). I když tedy všechny politické strany se sociální kartou hrají, není to ve skutečnosti hlavní téma naší doby.

Hlavními politickými tématy letošního roku je bezesporu migrace, bezbřehost lidských práv, zběsilost aktivistů a centralizace moci do Bruselu. Tohle jsou ovšem jen průvodní jevy. Pečlivý analytik by našel jistě spoustu dalších, které odrážejí základní politický problém posledních dvou desetiletí. Evropou hýbe nikoli boj mezi vykořisťovateli a vykořisťovanými (lepší definice mne nenapadla), ale boj mezi stoupenci a odpůrci integrace Evropy, od níž se odvozují další ideové a mocenské koncepce. Zatím pro tyhle směry nemáme přesné zažité pojmy, proto vysvětlím, co jimi chápu.

Integrace Evropy znamená centralizaci moci do Bruselu, v maximální možné míře omezení pravomocí národních parlamentů a likvidaci národní identity jednotlivých zemí. Z evropské populace se mají stát Evropané, kteří se přetaví do amorfního stáda, které se nebude řídit balastem národních tradic, ale přijme nové, pokrokové, evropské myšlenky. Mezi ty patří nejen likvidace národních postojů, ale i rozvrstvení společnosti. Tradiční podobu rodiny mají nahradit singles, samoživitelky a homosexuálové. Nazvěme ji pracovně koncepcí „unijní“.

Druhý směr, který s bezbřehou integrací nesouhlasí, bojuje za zachování národní identity, postavené na rozumné kooperaci zemí a národů, ovšem při zachování jejich specifik a ochrany jejich zájmů. Ve společenské rovině trvá na uspořádání daném tisíciletou tradicí Evropy, s rozumnými korekcemi danými moderní civilizací. Tuhle koncepci pracovně nazývám „vlasteneckou“.

Kritici pohrdavě označují vlastenectví za nacionalismus nebo raději rovnou fašismus. Nechápu, proč ten pejorativní nádech. I když, co se divím, v politice a v demagogické ideologii je každá lež a urážka dobrá. Vzpomeňte si, jak se za socialismu spílalo stoupencům kapitalismu. Pokud hovoříme o vlastenectví, proč by mělo být špatné, pokud lidé respektují odkaz svých předků? Nacionalismus je postoj agresivní a útočný, i boj za evropanství je svým způsobem agresivní odrůdou nacionalismu, neboť nový evropský národ pohrdá tradičními národy Evropy. Vlastenectví není založeno na pohrdání jinými národy, ale na hrdosti nad tím, co ten vlastní dokázal. Je to morální hodnota, založená na zásadě „žij a nechej žít“. Tuhle vlastnost netolerantní evropskounijní evropanství postrádá.

Jsem přesvědčený, že reálný pohled na současnou politiku není v tom, zda strana je sociálně levicová, či pravicová, ale zda je unijní, či vlastenecká. S tím souvisí představa o podobě evropské společnosti na mnoho budoucích generací, ale také postoje k liberalismu, svobodě člověka i migraci.

V našich podmínkách zatím mnohé strany hledají, jakou cestou kráčet, protože ostrá hranice mezi oběma koncepcemi neexistuje. V politické praxi jde většinou o mix postojů – tu vlasteneckých, tu unijních. Ale boj za jakékoli hodnoty je vždy během na dlouhou trať. O své místo na politickém výsluní legitimně bojují stoupenci unijní i vlastenečtí. Je na svědomí každého z nás, kam se postavíme.