A malé ručičky mizely: před 80 lety se naráz utopilo 32 dětí
Pořadatelé, kteří jim takové tábory umějí nabídnout, mají obsazeno už dlouho před začátkem prázdnin. V Průhonicích měli všechny táborové turnusy plné už v květnu. Pokud by někdo z rodičů náhodou odřekl, na volné místo čekají náhradníci.
Byla to jedna z největších místních tragédií. Přes třicet dětí, které utonuly 26. května 1936 v rozvodněné Dyji, museli pochovávat dokonce natřikrát. Ve smutečním průvodu šlo na pět tisíc lidí.
Dětem se stal osudným školní výlet. Když se plavily přes řeku, prám na kterém stály, se potopil. Byl přetížený, snad i kvůli tomu, že spolu s množstvím dětí byl na něm koňský povoz. Obětí nakonec bylo dvaatřicet, včetně Boženky Pešové, jejíž tělíčko se našlo až po deseti měsících.
Veškerá nenávist se tehdy obrátila proti řídícímu učiteli Bohumilu Horňanskému, který výlet čtvrťáků a páťáků zařídil. Přes noc zešedivěl, byl odsouzen, pak zase osvobozen, ale z obce musel po tlaku místních odejít.
Učitele pochovají vedle dětí
Teď po 81 letech dojde k aktu smíření – jeho ostatky budou v září uloženy na rakvickém hřbitově. Tedy tam, kde našla odpočinek těla utopených dětí.
„Z milovaného učitele se stala ta nejnenáviděnější osoba,“říká badatel František Trávníček o muži, který stál v čele rakvického kulturního života, byl vyznamenaným legionářem a také osobním poslem T. G. Masaryka. Právě historik Trávníček se dopátral, že po opuštění Rakvic žil v Moravských Budějovicích, kde v roce 1977 skonal. Zde také Trávníček našel rozsáhlý archiv s dokumenty i fotografiemi o hrůze na Dyji. V domě měla rodina i urnu s učitelovým popelem.
Po tragédii stáli před soudem ještě další dva pedagogové. Nakonec se veškerá zodpovědnost připsala převozníkovi Leopoldu Schusterovi.
Děti v osudný den vstoupily na jedenáct let starý prám. „Dřevo bočnic prámu bylo vyhnilé a děravé dno bylo ucpáno hadry, což dokumetují detailní snímky četnické pátrací stanice,“popsal Ladislav Valihrach, znalec místní historie.
Kromě špatného stavu plavidla byla na vině i rozvodněná řeka Dyje. Tehdy ji ještě neregulovaly Nové Mlýny jako dnes a hladina byla výš o metr a půl.
K prvnímu převozu přes prudký proud se odhodlalo sedm školáků, k druhému 15. Potřetí se jich na pramici nahrnulo 52 a nalodil se i vůz z koňmi. Po deseti metrech se prám naklonil silně dozadu, naplnil se vodou a proud všechny spláchl. Děti většinou neuměly plavat a byly taženy ke 120 metrů vzdálenému splavu.
Na řece se odehrávaly šílené scény, kdy malé ručky postupně mizely pod vodou.
„Jako spořádaný chlapec jsem čekal na čtvrtém voze, až na nás přijde řada. Jeden z těch mých dvaapadesáti spolužáků, co se nahrnuli na onen třetí převoz, Vašek Bednář, seděl po pádu do Dyje na kusu dřeva. Když jsme běželi pro pomoc, křičel na nás z toho svého voru uprostřed řeky: ‚Kluci, to se jede!‘ Což byla poslední slova, která v životě řekl,“vzpomínal Květoslav Štefka, jeden z přeživších pamětníků.
Mrtvá těla vydávala řeka Dyje ještě mnoho měsíců po neštěstí.