Náklaďák se v civilizaci odstavuje za městem

Přestěhovali jsme se. V Teplicích jsme vybrali byt ve čtvrti, kde i menší děti mohou samy chodit ven, třeba vytáhnout kolo a projet se s partou. Také jde o místo, kde lze na zahradě rozdělat oheň nebo si zahrát fotbal. Ten oheň je důležitý. Pozoruji, že míst, kde šlo při výletech v nechráněné přírodě bez obav cosi opéct, ubývá. Ne, nebudu vás obtěžovat historkami, že stěhování s sebou nese všelijaké zádrhele, z nich například vzešlo klišé, že lepší je vyhořet než se stěhovat. Nesmysl. Znám pár lidí, kteří vyhořeli, a ti tvrdí opak. Nechci ani psát, že jakákoli oprava nového bytu je jako auto z jihu. Na pohled nádhera, ale brzy se vám na palubní desce rozbliká diskotéka a celé se to musí rozdělat a předělat.

Je to jinak. Nějak se teď ve mně melou dvě nálady – chci si místo, kam jsem přišel nový, užít, ale zároveň ho ostražitě pozoruji a hodnotím. Sváří se ve mně momenty, v nichž bych to tu zveleboval, ale zároveň lokalitu kritizuji a přitom si říkám, zda jsem v kritice spravedlivý. Vždyť jsem to tu prošel, viděl a také tu nemusel být, že.

To je tak. O kus dál stojí domy, také z třicátých let dvacátého století jako ten náš, k nimž během let přibyly ohromné, široké a vysoké dvoj- a trojgaráže. Jak to komu vyšlo, tak to hnal do výšky. Bílá zeď, plastové stahovací dveře různých barev – to se v obří uzavřená parkovací stání pro náklaďáky proměnily předzahrádky starých vil.

Garáže tu byly dávno předtím, než jsme se nastěhovali, z pohledu historie čtvrti a jednotlivých domů však místo hyzdí krátce. Pěst na oko, plastové šílenství, čistý nerozum, míním.

A tak nad tím přemítám. „Tohle by se v civilizaci stát nemohlo,“povídám na zahradě příbuzným. Jeden spolustolovník oponuje, že jsem ve čtvrti nový a kritizuji, sotva jsem vybalil židle, a že třeba my máme v domě stará nevzhledná okna. Příbuzná stavitelka z jiné strany naopak přitakává, že tohle někdo zkusit v kulturnější části Evropy, znamenalo by to pro baráčníka ostudu a peklo s úřady, protože náklaďáky se přece odstavují za městem a ne na místě zeleně ve vilové čtvrti. Obecně ale spíš převládne ten názor, že bych neměl prudit.

Vím, že stání pro nějaké vejtřasky není nic proti džungli okolních satelitů, v nichž vám soused metr od domu postaví šedou betonovou zeď nářků zakončenou ostnatým drátem a developer tu hned po rozprodání parcel zapomene na pravidla, k nimž se zavázal – na slibovanou výšku domů, vzhled plotů i na plánované chodníky. Jasně, nehodlám prudit, nehodlám pořádat ve čtvrti graffiti jam, ale myslet si můžu, co chci, a také to sem napsat. Takže říkám: město, kde se i k jakékoli menší stavbě, která na dlouhé roky změní vzhled čtvrti či ulice, nevyjadřuje kompetentní radniční architekt, nedělá dobře a všem se to jednou vrátí.

Nic. Jdu si něco upéct, a když nebude pršet, přetřu naše staré vchodové dveře.

Město, kde se i k jakékoli menší stavbě, která změní vzhled ulice, nevyjadřuje architekt, nedělá dobře.