Konec dějin ještě nenastal
Přišlo s koncem studené války uvolnění, nebo jsme vstoupili do nové éry vojenských střetů? Spojené státy jsou stále nepochybně hegemonem s nedostižnou mocí, jenže to z nich činí terč závisti i nenávisti, což podrývá mezinárodní systém, který prosazují.
Po skončení studené války převládala představa, že šíření demokracie a tržní ekonomiky nastolí i spravedlivý a vstřícný svět míru. Henry Kissinger v knize Uspořádání světa však upozorňuje, že prorokovaný konec dějin nenastal. Hroutící se regionální pořádky, sektářské krveprolévání, terorismus a nové občanské války ukazují, že klidu a míru dosaženo nebylo.
Hodnoty jako demokracie, lidská práva a mezinárodní právo jsou sice populární a rozšířené, ale jak ukazuje Kissinger, různé režimy si je vykládají různě. Pravidla vestfálského systému se sice rozšířila a byla přijata většinou mezinárodních aktérů, ale bez efektivního vynucovacího mechanismu se jeví jako neúčinná.
Organizované šílenství
Nedávno zesnulý Zbigniew Brzezinski v knize Bez kontroly líčí válečné dějiny dvacátého století jako politiku organizovaného šílenství. Hned třikrát totiž proběhl boj o světovládu: nejdříve mezi Německem a francouzsko-britskou koalicí, podruhé mezi Německem a Japonskem na jedné straně a USA a SSSR na straně druhé, a nakonec mezi USA a SSSR.
První světová válka byla ještě válkou evropskou, nikoli světovou. Ale její sebedestruktivní charakter oslabil evropskou politickou, hospodářskou a kulturní převahu nad ostatním světem. Ani jediná evropská mocnost v ní nedokázala přesvědčivě zvítězit.
Druhá světová válka byla už válkou globálního rozměru. Kdyby zvítězilo nacistické Německo, pak by globální převahu získala jediná evropská mocnost. Protože však bylo poraženo, nadále o ni vzájemně usilovaly USA a Sovětský svaz.
Pro následující studenou válku bylo typických padesát let bipolárního americko-sovětského soupeření. Jak USA, tak SSSR se během ní vyhnuly přímé vojenské konfrontaci: používaly někdy ostřejší rétoriku, ale vzájemné napětí omezily jen na války na periferii.
Války dvacátého století si vyžádaly podle Brzezinského nejméně 87 milionů životů, a to nepočítáme zraněné či zmrzačené. Když k tomu přidáme 80 milionů lidí, kteří byli zavražděni z různých ideologických či náboženských důvodů, zjistíme, že ve dvacátém století bylo nejméně 167 milionů lidí zabito v politicky motivovaných masakrech. Což je více, než kolik jich zahynulo ve všech předcházejících válkách či občanských a náboženských konfliktech v celých dějinách.
Počet obětí fanaticky prosazovaných transcendentálních fikcí je hrozivý. Totalitní režimy představují politicky nejextrémnější a nejarogantnější snahu v dějinách o totální ovládnutí lidského ducha, centrální řízení společnosti a vytváření nového člověka. Architekti donucovací utopie si přisoudili roli, kterou lidé tradičně přisuzují Bohu. Člověk omámený iracionálními metamýty byl uvržen do děsivé apokalypsy.
Po skončení studené války
Devadesátá léta 20. století přinesla mezinárodní uvolnění. Po rozpadu Varšavské smlouvy se staly USA jedinou světovou supervelmocí a v Evropě zavládl mír, přerušený pouze válkou v Jugoslávii. Evropské země se už navzájem nevnímaly jako bezpečnostní hrozby. Nebezpečí války se citelně snížilo. Francis Fukuyama prorokoval vítězství liberální demokracie a kapitalismu na celém světě. Zdálo se, že stojíme na „konci dějin“.
Příjemné snění však na počátku 21. století ukončily teroristické útoky 11. září 2001. Americký prezident George Bush ml. oznámil „politiku změn režimů“. Podle jeho doktríny pokud je stát diktátorský nebo nespolupracující, může být označen za bezpečnostní hrozbu pro USA, jeho vláda může být vojensky svržena a země po určité období okupována. USA si vyhradily právo provádět preventivní údery proti nestátním aktérům a tzv. darebáckým státům. Jak ukazuje Jan Eichler v knize Válka, mír a mezinárodní bezpečnost (London, Palgrave 2017), války v Afghánistánu a Iráku byly výsledkem souběhu Bushova přemrštěného idealismu (jeho odhodlání měnit svět podle amerických vizí a norem) a přemrštěného realismu (rozsáhlé vojenské intervence prováděné USA jako světovým četníkem). Americká vojenská intervence do muslimských zemí posílila radikální islamisty, kteří útočí na západní hodnoty a cíle.
Zatímco válka v Afghánistánu byla legální a legitimní, válka v Iráku byla nelegální i nelegitimní, projev síly a hegemonie založené na unilateralismu a militarismu. Válka v Iráku nepřinesla konec terorismu, naopak vedla k jeho posílení v této zemi i v celé západní hemisféře. Řada teroristických útoků – od Londýna a Madridu až k Berlínu či Paříži – ukázala, že ani Evropa není před nimi v bezpečí.
Válka na Ukrajině je po konfliktu v Jugoslávii druhou nejvýznamnější evropskou válkou po skončení té studené. Ukrajina je podle Eichlera ruskou nárazníkovou zónou. Pokud by se země stala součástí
Přestože jsou USA globální mocností, mají stále více starostí s hrozbami ze strany slabších soupeřů.
NATO, ležel by ruský Volgograd (dříve Stalingrad) 200 mil od východních hranic NATO. Jinými slovy, Severoatlantická aliance by se dostala téměř tak daleko na východ, kam až pronikl Hitler během druhé světové války.
Ruskou anexi Krymu označil summit NATO ve Walesu za porušení mezinárodního práva. Moskva vedla hybridní válku – nasadila vojenské a nevojenské prostředky k prosazení svých strategických zájmů, na což Západ reagoval sankcemi. Anexe Krymu však byla ruskou reakcí na západní hybridní válku v podobě dlouhodobé podpory tzv. barevných revolucí v postsovětském prostoru.
Globální supervelmoc
V knize Velká šachovnice upozorňuje Zbigniew Brzezinski na zajímavý paradox: na jedné straně jsou USA jedinou zemí, která má všechny atributy globální supervelmoci. Na druhé straně v novém modelu globální politiky dochází k postupnému oslabování integrity národního státu i oslabování možností jakéhokoli superstátu vykonávat rozhodující globální nadvládu.
Dnes USA uplatňují převahu ve čtyřech oblastech: ve vojenské sféře mají téměř neomezenou moc; v hospodářské sféře jsou hnacím motorem celosvětového růstu; v technologické sféře si udržují předstih, pokud jde o inovace; ve sféře kulturní jsou nesmírně přitažlivé zejména pro mládež. Spojení těchto sfér poskytuje Spojeným státům vliv, jemuž se žádný jiný stát na světě nevyrovná.
Jak však upozorňuje Brzezinski, americká globální nadvláda vytváří paradoxně podmínky, které mohou vést k její globální slabosti. Ani USA, ani OSN nebudou v blízké době schopny spojit účinnou sílu a autoritu, kterou by celý svět akceptoval jako legitimní. Spojené státy velí, ale nezanedbatelná část lidstva zpochybňuje jejich politickou i morální autoritu.
NATO už přes šedesát let zajišťuje evropskou bezpečnost. Bez něj by se stala Evropa nejen zranitelnou, hrozil by jí téměř okamžitě politický rozklad. Evropané odsuzují americkou hegemonii, nicméně zvykli si na příjemný pocit bezpečí, který jim poskytuje.
Fakt, že USA mají nesrovnatelnou a nedostižnou moc, z nich dělá terč závisti, zášti a někdy i nenávisti. Z protiamerických nálad mohou těžit a přímo k nim podněcovat tradiční američtí rivalové, ačkoli jsou sami příliš obezřetní, než aby riskovali přímý střet se Spojenými státy. Přestože jsou Američané globální mocností, mají stále více starostí s hrozbami ze strany mnohem slabších soupeřů.