Konec zmaru. Češka poráží svého největšího nepřítele
Blonďatá kráska se neusmívala. Léta se trápila a nejen výrazy tváře to dávala všem okolo najevo. „Neumím se přetvařovat,“říká pětadvacetiletá znakařka Simona Baumrtová. V lobby budapešťského hotelu Helia nechá aspoň na chvilku nahlédnout do svého nitra. Blaženého povedeným vystoupením na plaveckém mistrovství světa.
V maďarské metropoli díky novému osobnímu rekordu postoupila do finále na své klíčové, stometrové trati. Doplavala sedmá. Výkonem potěšila sebe a dojala Tomáše Baumrta, otce a trenéra v jedné osobě. „Takové gesto neudělal od jak vedení 1:0, tak velký Lafatův milník. Mnozí o něm možná ani nevěděli, dokud hlasatel neoznámil: „David Lafata právě vstřelil svůj ligový gól číslo 200!“
Úctyhodné číslo, že? Není divu, že to na tribunách burácelo. Skoro stejně, jako když k postranní čáře po necelém roce kráčel uzdravený Tomáš Rosický.
Víc důvodů k radosti domácí neměli, Sparta po dalším matném výkonu nakonec jen remizovala 1:1. A její kanonýr, kterému bude za pár týdnů už šestatřicet, si povzdechl: „Ten gól mi zhořkl.“
Ale nebylo by fér, aby ve sparťanské mizérii jeho výkon zapadl. Vždyť nedělní trefa ho vyšvihla do elitní trojky ligových kanonýrů mého vítězství v Herningu (na ME 2013 v krátkém bazénu). Dlouhou dobu neměl slzy v očích. Jsem moc ráda, že jsem mu mohla udělat tak velkou radost,“těšilo ji, jak hrdý otec vše prožíval.
Na pozitivně hodnocené vystoupení na vrcholné akci oba čekali čtyři roky. „Vím, že je to jen plavání, ale byla to strašně dlouhá doba a nesla jsem to těžce. Pro tátu bylo těžké věřit, že se ještě zlepším a výsledky přijdou,“přiznává drobná Češka, která na břehu Dunaje překonala svůj vlastní český rekord z roku 2013. Tehdy zazářila v katalánské Barceloně.
Nyní působí klidně, vyrovnaně. Čerstvě dosažené výsledky evidentně osvobodily její dlouho svázanou mysl. „Je to pro mě velká úleva,“neskrývá a připojí již několikátou omluvu českým novinářům.
Když před dvěma lety nezvládla finále mistrovství Evropy v krátkém bazénu v Izraeli, vybila si na nich zlost. „Nemám vás ráda,“vypálila tehdy Baumrtová.
Celou situaci zpětně vysvětluje: „Když řeknu dopředu své cíle, tak si tím na sebe dávám bič. Najednou všichni vědí, čeho chci dosáhnout, a jsem z toho svázaná. Mrzelo mě, že jsem na vás byla hnusná, ale já jsem s tím nemohla bojovat,“říká, načež se trochu nervózně usměje.
„Ptali jste se, jestli budou medaile a tak, a já na to začala být alergická a šla okamžitě výkonnostně níž,“popisuje, jak ji semlel tlak médií.
Jenže jen o zvědavých novinářích Baumrtové výkonnostní trápení nebylo. „Myslím, že každý má největšího nepřítele sám v sobě. To jediné, co mě brání v plavání, jsem já,“připouští nyní.
Když přemýšlí nad svou dosavadní kariérou, uvědomuje si: „Měla jsem velké štěstí, zázrakem jsem získávala medaile. Když jsem pak byla v Izraeli až pátá, sesadilo mě to v hlavě. Začnete uvažovat, jestli to má vůbec ještě cenu, trápit se takhle, když tomu věnujete tolik času a energie,“vykresluje, jak ji drtilo zklamání z nenaplněného očekávání. Svého, otcova i široké veřejnosti.
Těžký byl nejen rok 2015, ale i ten následující. Baumrtová se hledala. Zlom přišel až letos. Otec upravil tréninky, změna Simoně velmi vyhovovala a začala se cítit dobře. Poté jí pomohlo také soustředění v Dánsku, kde se sice rvala s psychikou a svírala ji samota, ale kvalitně trénovala. Výsledky se začaly dostavovat, na červnovém mítinku v Římě si Baumrtová vylepšila jeden z rekordů. Forma vygradovala v budapešťské Duna Aréně. Porazila v ní sama sebe? „Doufám, že jo.“