Ach jo. Naši vesnici u moře objevili lidi
Ch orvati mají letos hodně žhavé léto. Na jeho začátku bylo takové horko, jaké tam dlouho nepamatují. 37, 38, 39 stupňů. Několik týdnů. A vyprahlé stráně začaly hořet. Dva požáry na Makarské riviéře byly táborákem ve srovnání s tím, co přišlo v polovině července. Plameny se zakously do tisíců hektarů borových lesů mezi Šibenikem a Splitem. Stačilo málo a skončilo to tragédií. Z hasičů se staly celebrity z titulních stránek. „Vatrogasci. To jsou hrdinové, kteří zachránili Split,“hlásaly palcové titulky chorvatských novin.
Místu, kam jezdíme s rodinou k moři, se plameny vyhnuly. Vesnici pod masivem pohoří Biokovo, jehož štíty se vypínají nad mořem do kilometrové výše, jsme před lety objevili shodou náhod. Bylo v ní přesně to, co potřebujete. Čisté azurově modré moře, pláže z bílých oblázků, obchod s domácím vínem a kořalkou, stánek s ovocem a zeleninou, zmrzlinář a malá samoobsluha. Turistů tak akorát, aby se na sebe nemačkali.
Jenže… Vesničku, kterou jsme milovali, protože tam skoro nikdo nejezdil, letos objevili lidi. Hlavně Češi a Poláci. Že něco není v pořádku, jsem si poprvé uvědomil v jediném místním obchůdku. Ráno jsem se vydal do té sámošky pro krafny a kruh, koblihy a chleba. Otevřel jsem dveře a spatřil něco zde nevídaného: frontu až za regál. Postavil jsem se do řady a počítal lidi před sebou. Bylo jich patnáct. Než jsem došel ke kase, vyprodali koblihy s čokoládou. Děti budou protestovat…
Česko-polský nešvar
Cestou z obchodu jsem si všiml, že ač je časné ráno, oblázkové pláže jsou pokryté ručníky, karimatkami, lehátky. Lidi ale žádní. Čím to? Už je to tak. I do naší vesničky dorazil ten nešvar. Zhusta jej provozují zmínění Češi a Poláci. Po příjezdu k moři vyloží u moře staré osušky či matračky a „zarezervují“si místo na veřejné pláži na celou dobu pobytu. To tu loni nebylo. „Mazaný“způsob blokování místa se rozmohl třeba i v Makarské, půvabné metropoli místní riviéry. Došlo to tak daleko, že městská rada pozbyla trpělivosti a nakázala pracovníkům komunálních služeb, aby po západu slunce z pláží všechno odvezli.
V naší vesnici byly pláže ještě před rokem i v čase největšího prázdninového náporu poloprázdné, každý si mohl najít své soukromí. Letos hlava na hlavě. V létě 2016 se tu našly i prázdné penziony či apartmány. V létě 2017 je všude plno. My bydleli podruhé v řadě v domě na pláži. V ideálním domě. Sedíte na terase zastíněné psím vínem, pohledem kontrolujete děti ráchající se v moři, srkáte pivko a nedovedete si představit lepší místo pro prázdninový pobyt. Když jsme tu bydleli poprvé, za dva týdny se u naší terasy zastavili dva lidé, aby se zeptali, komu dům patří a kolik stojí jeho pronájem. Letos jich byly desítky. První den jsme ochotně odpovídali a jeden z nás dokonce přičinlivě přinesl letáček s kontaktem na majitele a zprostředkovatele.
Ostatní se na mě za to zlobili, což jsem nechápal. Byl jsem natvrdlý. Pochopil jsem až po otázce: „Kam pojedeme příští rok my, jestli nám to tihle vyfouknou?“Když přišel během jediného dne pátý člověk a vyzvídal, jak se dá „náš“dům zarezervovat, změnili jsme taktiku. Nejprve jsme lhali, že dům stojí dva a půl tisíce eur na týden. Pak jsme uváděli fiktivní jméno majitele i zprostředkovatele. Nakonec jsme začali tvrdit, že dům je náš a že není k pronájmu.
Jenomže pak jsme museli domů. Za rok se sem vrátíme, snad. Co ale bude dál, je ve hvězdách, které nad Jadranem hoří nejkrásněji.