Špotáková a souboj generací
Barbora Špotáková
Tomáš Macek sportovní reportér MF DNES
tejné místo, stejný salonek, stejný měsíc. Opět jednou sedím s Barborou Špotákovou v pražském hotelu Adria a povídáme si před vrcholnou akcí roku. Tak jako loni před hrami v Riu. Tehdy mi právě tady řekla: „Už nikdy nepůjdu do přípravy tak tvrdě, jak jsem bývala zvyklá. Budu dál házet oštěpem jen pro radost. Ale na takhle vysoké úrovni už ne. Každodenní trénování mě bolí víc a víc. Znovu to absolvovat nechci.“Přesto to opět udělala. Nemohla si pomoci. Dnes odlétá do Londýna jako druhá oštěpařka světových tabulek.
Třikrát už stála na olympijských stupních vítězů, pokaždé po úplně jiném příběhu.
Peking 2008 ovládla po strhující bitvě v historicky nejkvalitnějším klání oštěpařek, kdy šestým pokusem „v polotransu“vše změnila.
Naopak v Londýně 2012 předvedla triumfální pochod za zlatem, oproštěný od rušivých momentů.
A loni v Riu? Bronz vydřela ze zdánlivě ztracené sezony, v jejímž úvodu si v březnu zlomila nohu.
Mohla to být i medailová tečka za úžasnou kariérou. Teď věří, že to tak nebude. Co se změnilo? Proč si v 36 letech místo období doznívání a pozvolného odcházení naordinovala prodlouženou každodenní dřinu?
Ubrala jsem hlavě
Dříve ji kouč musel občas do tréninku i tlačit. S uvolněnou myslí naopak zjišťovala, že by klidně trénovala pořád. „Dokonce mě Ruda musel brzdit, abych se nestrhla.“
Nicméně až do ledna sama sebe přesvědčovala: Ať dělám, co dělám, je to vážně jen pohodové dojíždění kariéry, bez vysokých cílů. Už do toho nejdu na sto procent.
Pak se setkala s kamarády, kteří jí kdysi jezdili fandit na šampionáty. Jenže v Pekingu 2015 i na hrách v Riu 2016 chyběli. Bylo to daleko, příliš drahé. „Ale přijedeme za tebou do Londýna,“oznámili jí.
Tehdy se v mysli Špotákové opět cosi změnilo. Motivace světového šampionátu v Londýně, už předtím uložená v podvědomí, se vyklubala na povrch. Ujasnila si: Já tam chci uspět. Chci zase bojovat o medaili. Že je mi šestatřicet? Že si už loni některé mé soupeřky myslely, jak jsem stará a na odpis? No a co!
Znovu našla jasný směr svého snažení. Uklidila si v hlavě – a vlastně i v životě. Namísto někdejšího nepřetržitého stresu získala pocit, že si konečně celá mozaika sedla a její kousky začaly do sebe zapadat.
„Náš Janeček už začal chodit do školky, líbí se mu tam a vůbec je mnohem samostatnější. Zase můžu ráno v klidu chodit na tréninky.“
„Po dvou letech jsme se v baráku v Unhošti konečně zabydleli.“
„Od února jsem si našla fantastickou paní na úklid. Zvládala jsem ho i sama, ale barák vyžadoval čtyřhodinový úklid jednou za 14 dní, a ten přece jen ubíral sil do tréninku.“
„S koučem Rudou Černým jsme naši znovuobnovenou spolupráci po roce vyladili až do úplné harmonie. Propojili jsme mé i jeho životní zkušenosti.“
„A mé tělo funguje. Poznám, co mu dělá dobře, vím, jak ho napravovat. Fyzioterapeut Roman Karpíšek o něj pečuje na soustředěních.“
Nejlepší z vracejících se matek
nastartovat druhou kariéru, dopadla ta česká nejlépe. Němka Christine Obergföllová při svém comebacku zůstala opakovaně pod stupni vítězů a loni ukončila kariéru. Ruska Marija Abakumovová na minulém mistrovství světa v Pekingu ani neprošla z kvalifikace.
„Všechny jsme se hrozně moc chtěly vrátit,“líčí Špotáková. „Hřeje mě, že se mi to z nich povedlo asi nejlíp, také díky mému skvělému domácímu zázemí. Ačkoliv Marija má dvojčata, to je úplně jiná písnička, mnohem náročnější.“
Když měli koncem dubna při soustředění v Debrecínu pouhých šest stupňů, i Špotákovou tu a tam napadlo: Proč já do toho zase šla? „Z takových teplot se ke kvalitním závodním výkonům hned tak neodrazíte. Chvíli mi trvalo, než jsem se rozjela, ale nakonec je to dobře. Teď mi zůstaly síly, nevytřískala jsem je zkraje sezony.“
Po pomalejším rozjezdu přidávala metry, až koncem června poslala při londýnské Diamantové lize oštěp na metu 68,26. Vystřelila se na druhé místo v tabulkách sezony a zároveň předvedla svůj nejlepší výkon od roku 2012. Vyhrála letos mistrovství Evropy družstev v Lille, vyhrála i dvě Diamantové ligy, kromě Londýna navzdory velké únavě také v červencovém Rabatu.
„Ten závod mě hodně sejmul. Týden jsem se z něj sbírala.“
Zakročil trenér Černý, místo dvoufázových tréninků jí nařídil víc volna. „Rabat jsme si vyhodnotili, že ta krize byla i prospěšná,“soudí Špotáková. „Aby mohla forma vylézt nahoru, musí předtím přijít určitý propad dolů. Funguje princip superkompenzace. A teď moje forma skutečně zase stoupá.“
A co takhle veteránský rekord?
styl a je hodně soutěživá, jako každá Balkánka.“
Dokáže se také v nebývale uvolněné Češce v pravou chvíli probudit někdejší bojovná tygřice?
„Neumím se nabudit tolikrát za sezonu jako dřív, třeba na mistrovství republiky,“tvrdí. „I když kolikrát si přesto připadám během závodu jako nejaktivnější z holek. Furt běhám rovinky a ony tam jen sedí.“
Nepochybuje ovšem, že v Londýně, v kotli Olympijského stadionu, se bude rvát jako zamlada. „Ta bojovnice ve mně pořád je.“
Věří, že je schopna ještě vylepšit své sezonní maximum.
„Pokud se mi to povede, mohlo by to znamenat světový rekord veteránů v kategorii 35 až 40 let,“přidá si motivaci navíc. Rekordní výkon 68,34 hodila před devíti lety Němka Neriusová, její přemožitelka na mistrovství světa 2009.
Už nemusím, říkala si Barbora Špotáková loni na podzim.
„Už nemusím, ale chci,“říká teď. „A s takovým nastavením se rodí lehkost úspěchu. To vám řeknou i umělci. Vytyčit si cestu, makat, ale zároveň nedřít věci silou.“