Kdy se nevyplatí šetřit
Ministr financí prý nechce zvyšovat odměny doktorandů. Jenže šetření může vést v budoucnu k větší ztrátě, protože odradí naděje vědy od studia.
Vdiskusi o rozpočtu školství na příští rok ministr financí Ivan Pilný údajně prohlásil, že pochybuje o potřebě zvyšovat odměny doktorandům. Bylo to týden po jeho jmenování do funkce, když Česká asociace doktorandů a doktorandek vydala otevřený dopis, jenž upozorňuje na alarmující stav stipendijních odměn těch, kteří mají tvořit budoucnost českého výzkumu a vysokého školství. Jejich měsíční odměna činí 7 500 korun, což je o 3 500 korun méně, než je současná úroveň minimální mzdy.
Tato částka se za posledních patnáct let, podle dopisu asociace, nezměnila. S tempem růstu minimální mzdy se můžeme zanedlouho dočkat toho, že se rozdíl začne posouvat k dvojnásobku.
Je-li úroveň odměňování učitelů ostudná, úroveň motivace pro lidi, kteří by měli svou budoucnost zasvětit výzkumu a vědě, je tragikomická.
Předpokládá se, že člověk, který musí nutně sehnat minimálně trojnásobek prostředků na svou obživu, než kolik je schopen do něj investovat stát, bude věnovat svou pozornost přípravě na kariéru vědce a učitele?
Nebo bude, úměrně výši stipendia, řešit požadavky na něj kladené tím, že je splní metodou nejmenšího odporu a zbytek investuje do snahy zajistit své elementární potřeby a přežít? Maslowova pyramida, která ukazuje hierarchii lidských potřeb, je v tomto ohledu neúprosná.
Ivan Pilný neměl podle svého životopisu v životě příležitost zkusit, co to znamená být doktorandem. Autor článku ano, a ví tedy, jakým způsobem doktorandské studium probíhá, jak ho pojímají doktorandi a taky koho doktorandské studium přitahuje.
Stav je tristní. V prvé řadě podmínky doktorandského studia nevytváří přirozenou motivaci pro schopné a ambiciózní. Ti se bez doktorského titulu snadno obejdou, zejména v oblasti nových technologií se často obejdou bez vysokoškolského vzdělání vůbec. Vzniká tím stav určitého předvýběru, který přitahuje spíše lidi, kteří účelově předpokládají, že jim titul následně zajistí určitou pojistku.
Buď budou pokračovat v akademické dráze, ať už to znamená cokoliv, nebo se nechají na základě tabulek lépe zaplatit nějakou státní institucí a pokládají své ochuzení za odloženou investici do této formy „životního pojištění“. To věru není záruka, že jde o ty nejvíce nadané, jak se u výzkumníků, vědců a vysokoškolských učitelů předpokládá.
I tito lidé ale následně řeší to, do jaké míry budou své kapacity věnovat učení a vědě a do jaké míry „sprosté“obživě. Jak již bylo řečeno, hierarchie potřeb je daná.
Co z toho vyplývá? Ze zdánlivě ušetřené miliardy dnes zůstává mnohem větší ztráta z promarněné investice do budoucnosti vědy a inovací, na nichž jsme existenčně závislí. Na dlouhodobou krátkozrakost českých vlád tak doplatí všichni.