Bez milionů a kamer. To je pravý fotbal

Tak už je to zase tady. Fotbalová sezona! Čert vem elitní české kluby, které se v minulých dnech více či méně – tedy spíše méně – úspěšně snažily probít do evropských pohárových soutěží. Teď teprve začíná to hlavní. O tomto a o příštím víkendu startují nižší soutěže v divizích, krajích a okresech. Nudný kolorit? Nikoli, podstata fotbalu.

Díky „pralesním“ligám jsem se vlastně dostal k novinařině. Přišel jsem jednu dubnovou neděli coby vyjukaný elév do regionální redakce jistého, dnes již neexistujícího titulu, dostal jsem telefon a seznam zápasů, které se ten víkend hrály, a jal se ždímat z odpovědných osob potřebné informace. Dopoledne obvolat zápasy, které se hrály už v sobotu, odpoledne pak ihned po skončení nedělních zápasů znovu žhavit drát. Třeba třicet zápasů za odpoledne.

Byla to škola k nezaplacení. Volalo se zpravidla trenérům, někdy ale i předsedům oddílů, sekretářům, ve výjimečných případech hráčům, kteří měli hlášení výsledků na starosti.

Ne každý měl v té době mobilní telefon. Někomu se volalo do hospody, jiným na obecní úřad. S jedním funkcionářem jsme zase byli domluveni na přesném čase telefonátu, protože musel vyběhnout na kopec, aby měl signál.

S postupným klesáním strukturou fotbalových soutěží klesala i „profesionalita“bafuňářů. A tak zatímco v krajských soutěžích nebo i v okresním přeboru většinou nebyl problém s tím, že by domácí družstvo nenahlásilo střelce branek a sestavu hostů, ve IV. třídě už to byla spíše výjimka.

Dost taky záleželo na výsledku. Když po vítězství domácího mužstva panovala dobrá nálada, funkcionáři byli sdílní a připravení. Ale běda, jak se prohrálo, a navíc třeba „nespravedlivě“po zářezu rozhodčího. To se nedalo nic dělat, v novinách se objevilo jen lakonické heslo: Nehlášeno. Však oni jim to za půl roku vrátí.

Tisíc lidí, tisíc různých povah. Jedno měli všichni společné. Byli to srdcaři a za svůj klub by třeba vykrváceli. Jakýkoli náznak domnělé křivdy však dali člověku pořádně sežrat. „Sestavu hostů snad znáte sám, když jste minule napsali, že vyhráli zaslouženě!“Jiní se zase rádi vypovídali. A často měli velké sny. „Začali jsme na tom pracovat a tvrdě trénovat. Doufám, že Věžnice bude jednou hrát jako Barcelona,“říkal mi třeba jeden sympatický trenér.

Jiní šli ještě dál. Obzvlášť v euforii po velkých vítězstvích. „Ten zápas, to byl zázrak. Nemocní lidé odcházeli uzdraveni. Je to tady jako v Liverpoolu. Líšeň, You Will Never Walk Alone!“

Za ty roky člověk i pochytil, jak to kde funguje. Vždycky se našel nějaký oddíl, který vybočoval z řady. Třeba malá vesnička s několika stovkami obyvatel, která to díky skvělé partě vlastních odchovanců a obětavé hře na hranici vyčerpání dotáhla až do soutěže, kde proháněla kluby z desetinásobně větších měst.

Nebo naopak – uměle vytvořené týmy. Když byly někde peníze, nakoupili se hráči z okolí a Slavoj z Horní Dolní byl rázem v divizi. Konce ovšem bývaly smutné. Když peníze došly, oddíl se často propadl mnohem níž, než odkud přišel.

Venkovský fotbal je velký fenomén. K vesnicím a městečkům patří nedělní fotbalové odpoledne stejně jako dobrovolní hasiči a stavění máje. A že vás nikdy nenapadlo jít se podívat na ten „svůj“tým? Vypněte televizi a běžte, na Real s Barcelonou se můžete podívat ze záznamu. Třeba vás „prales“vtáhne do hry. Po hřištích běhá spousta nadšenců a srdcařů. Kvůli nim má pořád ještě cenu řešit tu špínu, která na český fotbal padá shora.