Trump prohrál ruskou hru J
Americký prezident Donald Trump se chtěl dohodnout s Vladimirem Putinem. Jenže narazil na Kongres, kde mu republikáni a demokraté zákonem svázali ruce. Zpřísnili sankce a ukázali mu, že USA podle svého řídit nebude.
eště koncem loňského roku se muselo Donaldu Trumpovi zdát, že vládnout USA a řídit americkou politiku vůči Rusku nebude nic zas tak těžkého. Myšleno pro něho – tedy všemi mastmi mazaného byznysmena, který díky své nezpochybnitelné intuici a tahu na branku vyhrál prezidentské volby. Tím spíš, když má kromě svých vlastních schopností k dispozici Kongres zcela ovládaný republikány.
V domácí politice tak ve stranické shodě rychle zruší Obamovu zdravotnickou reformu, pozmění daňové zákony či navýší výdaje do americké infrastruktury včetně protiuprchlické zdi na hranici s Mexikem.
A v zahraniční politice? S ruským prezidentem Vladimirem Putinem se určitě snadno dohodne, vyjednávat přece umí a Rusko z minulosti osobně dobře zná, vždyť tam pořádal Miss Universe!
S americkými ekonomickými sankcemi proti Moskvě se to „nějak zařídí“a díky spojení ruského medvěda s americkým orlem se podaří vyvinout dostatečný tlak na zlobivou Čínu, která záludně škodí americké ekonomice a odmítá srovnat do latě toho rošťáka, Severní Koreu. A pak už bude mít Trump dost času na golf, svoji slovinskou manželku, rodinu či různé prezidentské radovánky.
Jenže ono to nějak nefunguje. Je srpen a takto vypadá stručný popis vývoje dominantního tématu Trumpovy administrativy, kterým je Rusko. Do klíčových pozic si sice nový prezident jmenoval převážně osoby, které sdílely jeho ochotu se s Putinem dohodnout na zlepšení vztahů bez ohledu na okupaci Krymu, konflikt na Ukrajině či zasahování Moskvy do amerických voleb, ale na sto procent to přece jen nevyšlo.
O svého proruského poradce pro národní bezpečnost Michaela Flynna přišel v rekordní době, protože lhal o svých ruských kontaktech dokonce i viceprezidentovi Mikeovi Pencovi. A Trumpova velvyslankyně u OSN Nikki Haleyová již počátkem února veřejně prohlásila, že americké sankce spjaté s ruskou anexí Krymu neskončí, dokud Rusko toto území nepustí zpět, čímž Trumpovi poněkud omezila manévrovací prostor vůči Putinovi.
Hlavní důvod, proč je slovo Rusko tak úzce spojováno s Trumpem, však přišel z jiných než diplomatických sfér. Plíživě, avšak s neúprosně narůstající intenzitou se v minulých měsících do veřejného prostoru dostávala dvě vzájemně provázaná obvinění.
Slon v porcelánu
Zaprvé, že Moskva ovlivňovala, respektive narušovala průběh loňských amerických prezidentských voleb. A zadruhé, že o těchto aktivitách Trumpův volební štáb v lepším případě pouze věděl, v horším se jich v nějaké podobě dokonce účastnil nebo o to přinejmenším měl zájem. Tento druhý scénář potvrzuje dosud nejvážnější odhalení, o němž víme. Totiž písemně potvrzený zájem Trumpova syna Donalda o setkání s ruskou právničkou Nataljou Veselnickou. Ta mu v polovině loňského roku slibovala kompromitující materiály na Hillary Clintovou jakožto součást snah Kremlu zajistit, aby se novým americkým prezidentem stal Donald Trump, a ne jeho demokratická soupeřka.
Vážná obvinění z možné koordinace Trumpovy volební kampaně a cizí nepřátelské mocnosti postupně vedla ke stavu, který lze bez přehánění nazvat částečnou paralýzou administrativy. Místo aby prezident věnoval většinu pracovního času návrhům nových zákonů, prezidentských výnosů či lobbování v Kongresu ve prospěch své agendy, vydává obrovské množství času a energie poradám s právníky, poradci a dalšími lidmi ve svém okolí ve snaze ruský skandál nějak ukončit.
V jakém bodě se tedy Trump ohledně Ruska nachází? Zasahování Moskvy do amerických voleb a role Trumpova týmu v něm jsou předmětem několikerého vyšetřování. V první řadě ze strany speciálního vyšetřovatele Roberta Muellera, nově i za pomoci tzv. velké poroty s rozsáhlými pravomocemi. Ne že by měl Trump na výběr dobrou variantu, jak na situaci reagovat, nicméně jeho přístup lze připodobnit ke slonovi v porcelánu.
Zcela kontraproduktivně tráví čas veřejnými úvahami o možném odvolání Roberta Muellera či svého vlastního ministra spravedlnosti Jeffa Sessionse, který se kvůli své roli v Trumpově loňské kampani dobrovolně vzdal dohledu nad celou kauzou. Prezident tím jen posílil podezření veřejnosti, že chce vyšetřování mařit. Navíc si zbytečně znepřátelil řadu mocných republikánů, kteří se za Sessionse i Muellera postavili.
Tento týden navíc demokratičtí a republikánští senátoři společně navrhli dva zákony na ochranu Muellerovy nezávislosti před Trumpem. Hlavně se však demokraté i republikáni v obou komorách Kongresu shodli drtivou většinou na zákonu, který zpřísňuje sankce vůči Rusku a zároveň Trumpovi zakazuje tyto sankce oslabovat.
O tom, že si prezident začíná svoji neradostnou situaci uvědomovat, svědčí jeho rozhodnutí, že pro něj potupný zákon se skřípěním zubů podepsal. Případné veto by totiž v Kongresu bylo téměř jistě s ještě větší potupou přehlasováno. Zákon představuje pro Trumpa dvojitě potupnou hořkou pilulku díky tomu, že se objektivně jedná o zatím jediný opravdu významný zákon, který byl během jeho administrativy schválen – a zrovna musí jít o legislativu, která významně omezuje prezidentovy pravomoci.
A tak zatímco Trump nadále na všechny strany vykřikuje, že vyšetřování ruské stopy v amerických volbách je pouhým honem na čarodějnice a spiknutím demokratů, médií a případně i nezodpovědných republikánů, veřejnost vše vidí jinak. Podle čerstvého průzkumu agentury Rasmussen Reports považuje za Trumpova největšího nepřítele republikány 5 procent dotázaných, demokraty 14 procent, prezidentem nenáviděná média 25 procent, nicméně většina voličů, 55 procent, označila za hlavního nepřítele Trumpa osobu jemu velmi blízkou – a to jeho samého.
Kongres proti Trumpovi
Z pohledu zahraniční politiky vůči Rusku lze s určitou nadsázkou konstatovat, že díky výše popsanému vývoji není skoro o čem mluvit. Trump má totiž svázané ruce směrem k jakékoliv zásadní změně amerického kurzu vůči Moskvě. Prezident Vladimir Putin proto nejspíš nad možností vylepšit ruskou pozici vůči Západu pomocí osobní dohody s Trumpem již zlomil hůl a své zájmy bude prosazovat jinak. Což je například pro region střední a východní Evropy poměrně špatná zpráva. Americký prezident oslabený domácími skandály je přesně tou situací, které by Putin mohl zkusit využít k posílení vlivu Ruska na západ od svých hranic.
Tento týden byl Trumpův poradce pro národní bezpečnost H. R. McMaster dotázán, zda si izolovaný severokorejský vůdce Kim Čong-un může dopřávat klidný spánek. Očekávaně odvětil, že nikoliv. Totéž však platí i pro Donalda Trumpa a vinu za tento stav může klást jen a jen sobě.
Veškeré jeho současné problémy totiž nejsou smyšlenými chimérami nepřátel zleva i zprava, nýbrž důsledkem jeho činů, mediálních prohlášení a pravidelných snah o svých činech mlžit, či dokonce lhát. Za jeden z mála pozitivních výstupů Trumpova působení v Bílém domě pak můžeme považovat ojedinělou shodu mezi demokraty a republikány ohledně některých prezidentových kroků, což však rozhodně není výsledek, kterým by se chtěl chlubit. A tak se nakonec i pyšný Trump bolestivým způsobem dozvídá, že řídit USA není vůbec snadné.