Dnešní tabu jsou konvence
Pokud se mluví o rozdělené společnosti, mělo by se mluvit o společnosti rozdělené absolutním pohrdáním, píše David Zábranský v posledních Literárních novinách k podzimním volbám. Bingo. Nový dokument Víta Klusáka Svět podle Daliborka s podtitulem Portrét něžného neonacisty vzbuzuje kontroverze proto, že onomu pohrdání nejde naproti.
„Ti, kdo mají rádi řeči a dlouhé přemýšlení, pohrdají těmi, kdo nemají rádi řeči a dlouhé přemýšlení, a naopak,“píše Zábranský ve svém sloupku. V kontextu Klusákova filmu to znamená: kdo očekává, že si při sledování Světa podle Daliborka užije hejt vůči náckovskému zlosynovi, bude zklamán. Daliborek je totiž víc politováníhodným chudákem než zlosynem. Spíše než o xenofobii je Klusákův film o lidské hlouposti.
A místo očekávatelného: „Jak porazit xenofobii?“klade otázku: „Co s hlupáky?“Míra Klusákovy stylizace hlavní postavy je přitom vedlejší. Ačkoli hlavní protagonisté „jen“přehrávají situace inscenované režisérem, pocit, že film zachycuje něco podstatného dokonce přesněji než klasický dokument, je neodbytný, a právě to je přece umění. A pokud Daliborek myslel svá videa, jak se vyjádřil, jen „jako parodii“a stejně tak své promluvy na kameru, na každého Daliborka je tu pár Luďků, kteří totéž myslí vážně.
Za to, že se někdo narodí hloupý, nepochybně nemůže. Hloupí lidé tu navíc byli vždy a vždy jich bylo nejspíš stejné množství. Ale zatímco dříve se pohybovali mimo veřejnou sféru, tak sociální sítě a celospolečenské tažení proti autoritám způsobily to, že hlupáci jsou slyšet všude, a mají navíc elitami posvěcený „nárok na pravdu“. Tedy jdou se svou blbostí ven sebevědomě a bez skrupulí.
Řečeno s nadsázkou: ocitli jsme se uprostřed tuposti, za kterou intelektuálové dlouho bojovali. Za to, aby všichni lidé konečně „dostali hlas“. Aby nikdo nemluvil za nikoho jiného, ale každý měl možnost mluvit sám za sebe. Aby svůj slyšitelný hlas ve společnosti měly ženy, a nejen paušálně gayové a etnické menšiny, ale doslova každý, protože veřejný prostor přece patří všem a všichni na něj mají právo. Hezké, ne?
Postava Daliborka z Klusákova filmu, jenž v závěrečné scéně žvaní nesmysly o neexistenci holokaustu stoje vedle pamětnice, jež mu o něm právě vyprávěla, je exemplární ukázkou nezpochybnitelné maximy: „Každý má právo na svůj názor“.
Ona maxima zdegenerovala v pocit, že si každý může říkat, co chce, bez ohledu na cokoli. Každý má přece nárok na svou „pravdu“, no ne?
Podněcování k trestnému činu, nenávisti vůči skupině osob či přesvědčení je sice nezákonné, ale nesmysl pochopitelně nezákonný není stejně jako jeho sebevědomé propagování. A proč by nakonec měl být nesmysl i jakkoli méně relevantní?
Nakonec jde přece vždy jen o jakési názory opřené o jakési skutečnosti. A chtěl by tu snad někdo čísi názor upozadit jen proto, že se méně opírá o skutečnost, případně, že je jeho hlasatel hlupák? To přece není jeho chyba, a kdo navíc ustanovil, že se má názor opírat o něco takového, jako je skutečnost? Proč by měla být tato skutečnost jakýmkoli referenčním bodem? Vzhledem k tomu, že není autorita, která by posoudila, co onou skutečností vlastně je, to je beztak nemožné. Zní to zoufale? To je realita.
Za pravdu platí to, co „rezonuje“, na argumentech nezáleží a na oněch pravdách ostatně taky ne. Autority nejsou, protože jsme se jich stejně jako názorových hierarchií s úspěchem zbavili a stejně jako v případě „veřejného hlasu pro každého“je to Pyrrhovo vítězství. Komičtější tím víc, že jsme do něj tolik investovali. Ale říci, že autority veřejnému prostoru chybějí? Že mi chybějí „autority veřejného prostoru?“To zní přece zoufale přežile.
Tvrdit to znamená přiznat se k nostalgii, a ta je zakázaná. Tabu dnes zkrátka často přežívají v konvencích, jež jsou považovány za překonané, a sentiment je bezesporu jedním z nich. Tabu přežívají ve zbytcích dříve mainstreamové praxe, kterou jsme odmítli jako ideologickou. Právě tam se dnes odehrávají vášnivé spory o politickou korektnost, ať už se týkají etnicity, pohlaví, či jakéhokoli jiného esencialismu.