Olympijská naděje v praxi

Jak se Londýn potýká s „dědictvím her“a proč mu to i přes trable jde lépe než ostatním městům.

Miroslav Němý reportér MF DNES na MS v atletice

místa, které bylo plné lidí, neboť nabízelo tu nejpovinnější fotku, je samota; Londýn šumí jaksi z dálky a kromě mě se tu nachází pouze jeden táta na pikniku s potomkem.

A velké olympijské kruhy, ona tak oblíbená kulisa z minulosti. Co jeden kruh, to jeden rok. Probíhá tu experiment v přímém přenosu a Londýn i Mezinárodní olympijský výbor si moc přejí, aby byl úspěšný. Pokud bude, ukáže, že pořádání megalomanské sportovní akce má smysl nejen pro branky, body a vteřiny. „Olympiáda trvá 16 dní, podstatné je její dědictví,“řekl šéf her a dnešní první muž atletiky lord Sebastian Coe.

Právě atletika je teď váženým hostem v Olympijském parku královny Alžběty. A londýnský East End dál zažívá nekončící stavební ruch, který finišuje proměnu nepříliš vábné industriální části města okolo řeky Ley v místo, kde by lidé měli rádi žít, pracovat a utrácet peníze.

Hry 2012 to nastartovaly. Úspěšně? Záleží na tom, kdo vypráví.

Vítejte v Coubertinově ulici

Olympijská vesnice pro monstrózně drahé zimní hry v Soči se už po roce a půl rozpadala. V Rio de Janeiru vše trvalo ještě kratší dobu: nedávné záběry na pustou betonovou džungli v místech Olympijského parku posloužily jako další obžaloba, z vesnice se prodalo jen pár procent bytů. Jasné fiasko.

To Londýn má za sebou už pět let – a drží se. Vlastně velmi slušně, pokud přijdete jako návštěvník.

Pro účastníka olympiády, jedné z nejlepších za poslední dobu, je to zvláštní cesta časem. Kde se tísnily davy, nyní prokluše pár běžců. Tady je cyklistický velodrom, aktuá -lně sídlo britské reprezentace, a poblíž betonová dráha pro BMX, na níž své triky předváděli odvážní mužové a ženy na létajících kolech; okolo nyní jezdí obyčejní cyklisté.

Tamhle stojí hala Copper Box, bývalé obří tiskové středisko podstupuje proměnu na ještě větší komerční centrum. Jinde vzduch zavane nezaměnitelným odérem chlóru a nemýlíte se: je to bazén. A to rovnou London Aquatics Centre navržené slavnou Zahou Hadid, takže si „civilisté“mohou zaplavat tam, kde tak zářil Michael Phelps.

Uprostřed všeho ční Olympijský stadion, toho času středobod atletického univerza, jinak sídlo fotbalového klubu West Ham United.

Pokoje po sportovcích našly po proměně na bytovky majitele rychle. Byť je páteční dopoledne zvlášť na poměry pulzujícího Londýna velmi klidné, sviští tu několik hlasitých dětí na koloběžkách. Pravděpodobně bydlí na blízkých adresách: Coubertinova ulice, Avenue oslav, Park vítězství, Třída hymen.

Pořád je tu přehršel betonu, neboť další stavby rostou, i za rozcvičovacím stadionem pro atlety se tyčí konstrukce pro nový věžák. Ale také se zde zelenají stromy, raší květiny a bydlí tu lidé, což zní celkem jako výhra. Olympijský park Ria vypadá jako postapokalyptický film, tenhle snímek je příjemnější.

Dědictví, devět desetin her

Zpět ale k tomu, proč záleží na postavě vyprávějícího. Britský Guardian pravidelně a obsáhle hodnotí olympijské dědictví, onen všudypřítomný výraz, ten magický cíl – a nejzajímavější je, že neexistuje žádné rychlé shrnutí. Něco se povedlo, něco ne.

Oblast má na starost LLDC, Společnost pro rozvoj olympijského dědictví. Neoblíbený East End se pod jejím dohledem raketově mění, ale jak píše Guardian: jinak to vidí šéfové West Hamu pyšnící se novou arénou – a jinak jeho fanoušci zvyklí na svůj stadion a hlavně své ceny. Můžete ocenit čtvrť vzniklou „z ničeho“, nebo kritizovat, že jí chybí londýnský šmrnc a identita; že působí zaměnitelně, jako v jakémkoli jiném velkém západním městě. Stadiony mohou být buď zbytečně drahé nebo architektonicky skvělé, a ještě k tomu využívané obyvateli.

Pokud je ale nadějí jistota, že má něco smysl bez ohledu na to, jak to dopadne, Londýn naději má.

Na to, že se i olympijská města mohou proměnit k lepšímu. „Dědictví her totiž tvoří devět desetin jejich obsahu,“pronesl lord Coe.

Ještě než vyběhli na dráhu Usain Bolt či Mo Farah, před Olympijským stadionem řádila ve vodních fontánkách britská omladina (nebylo moc teplo, ale místní standardy jsou očividně posunuté). V Copper Boxu šli Londýňané do tělocvičny, kolem velodromu pádili na kolech a opodál mají k dispozici i fotbalová a tenisová hřiště. Vše dál pod dohledem konstrukčních jeřábů. Nikoli bez zádrhelů, ale stále s přísliby.

Nepůsobí to jako špatná bilance.

Simona Vrzalová pozorovala na tréninku soupeřky a pak si postěžovala: „Já se na ně pořád směju a ony se mračí. I na Zlaté tretře se na mě vítězná Etiopanka mračila.“

Načež pohodila hlavou: „Ale co, budu se na ně smát pořád.“Vždyť měla důvod. Pohádka pokračovala. Už jen to, že se nominovala do Londýna, bylo jejím vítězstvím. Před třemi lety končila s atletikou, hospitalizovali ji s nedostatkem hemoglobinu. Loni se vrátila, letos se na 1500 metrů zlepšila rázem o šest sekund, až k času 4:07,51.

To vše nikoliv coby hýčkaná atletka ze střediska, pobírající plat za to, že běhá. „Ve Vítkovicích mi neplatí nic. Spíš já tam musím platit příspěvky,“líčila. Doma v Českém Těšíně vypomáhá rodičům za pultem ve večerce. „Bez nich bych to nezvládla. Tak chci být užitečná.“

Včera večer měla večerka zavřeno. Aspoň na chvíli. Otec Vrzal pořádal v hospodě hromadné sledování rozběhů na 1500 metrů. Každému, kdo k nim přišel nakupovat, v posledních dnech vykládal: „V pátek běží naše Simona, držte palce.“Tržby jim to sice nezvedlo, ale aspoň se pochlubil.

Když jí v Londýně ukázali los rozběhů, uchichtla se: „Tak to je sranda.“Proti ní olympijská vítězka Semenyaová i mistryně světa Dibabaová. Pane jo. Poprvé v životě stanula na startu před 60 tisíci diváky. Hned po boku Casper Semenyaové. „Já vedle ní. Přišlo mi to až vtipné,“vyprávěla později.

Dvě kola se rvala. Snad až příliš. „Musela jsem se strkat, brzdit, zpomalovat, bralo mi to strašně moc sil.“A potom, 80 metrů před cílem, najednou došly úplně. Totální stav temna. „Tuhé nohy, nemohla jsem ani zvedat kolena. Musela jsem zastavit. Jinak bych do cíle dolezla po čtyřech.“

Čtvrt hodiny poté přišla do útrob Olympijského stadionu. „Chtěla jsem aspoň osobák, i kdybych nepostoupila. Asi jsme něco udělali blbě. Ale musím se s tím poprat,“říkala. Zatímco mistryně světa Genzebe Dibabaová poněkud zmateně pobíhala kolem a hledala správnou cestu k novinářům do mixzóny, Vrzalová ji našla hned. Ovšem tím její pouť šampionátem skončila.

„Byla to velká zkušenost,“pronesla – a už se zase usmívala.