Venezuelské Eldorádo

Střety venezuelského prezidenta s opozicí nejsou jen politickým bojem za pluralitní demokracii v zemi. Hraje se také o peníze a vliv v celé Latinské Americe.

Bájné Eldorádo, město překypující zlatem a hojností, hledali a nenašli ani nejlepší emisaři koloniální éry. Po pokladu ukrytém na území dnešní Venezuely toužilo britské a španělské království a životy kvůli němu ztráceli i Němci a Francouzi. Nehledali přitom na špatném místě. Venezuela, pomyslné Eldorádo, je kolbištěm mocností i dnes. Tekuté zlato, o které se hraje, je ropa a pod hojností se neskrývá nic jiného než ekonomický a politický vliv v někdejších koloniích Latinské Ameriky. O ten přicházejí USA, pro které byla tato oblast až donedávna zadním dvorkem, kde si mohou dělat, co chtějí. Na scénu se naopak dere Čína a v pozadí číhá i Rusko.

Současná Venezuela připomíná i přes nerostné bohatství v podobě jedněch z největších zásob ropy na světě cokoli, jen ne království přebytku. Země se ekonomicky propadá a její socialistický prezident Nicolás Maduro pomalu demontuje poslední zbytky pluralitního parlamentního systému.

Propuknutí chaosu brání jen zkorumpovaná policie a armádní složky, které vydělávají na nedostatku potravin a zdravotnického materiálu. Vesele přitom kupčí se státní ropou a narkotiky. Ulice Caracasu lemují po frontách na rýži na příděl i mrtví demonstranti z řad opozice. Madurova vláda, která se bez podpory generálů neobejde, hledí na severozápad a vše svádí na imperialistické Spojené státy. Okolní země i mezinárodní společenství již delší dobu hovoří o humanitární krizi, která se z více než 30milionové Venezuely může přelít do celého regionu. Je s podivem, že až na vesměs symbolická gesta s tím nikdo nic nedělá.

Americký prezident Donald Trump sice slíbil, že nebude krizové situaci nečinně přihlížet, ale jeho administrativa se zmohla jen na umístění Madura na černou listinu zapovězených lídrů po bok Kim Čong-una.

V Kongresu se již delší dobu proslýchá, že by Američané mohli uvalit embargo na venezuelskou ropu. To se však nejspíš nestane. I když by USA, které kupují skoro polovinu venezuelské ropy, zemi s nepohodlným vládcem tímto krokem přivedly na pokraj bankrotu. Jenže by přišly o plných 10 procent dovezené ropy a současně by potvrdily Madurova slova o imperialismu.

O tom, že by aktivněji podpořily tamní opoziční hnutí, už vůbec nemůže být řeč. Hořká pachuť po Američany podporovaném neúspěšném puči proti Madurovu předchůdci Chávezovi je ve Venuzele cítit ještě dnes. Na sloganu „Amerikáne, běž domů“, se nic nemění ani pro opozici.

Nezvanými hosty ve Venezuele však nejsou Číňané, kteří Caracasu výměnou za levnou ropu napůjčovali desítky miliard dolarů. V zemi navíc masivně investují do rozvoje infrastruktury i průmyslu a Madurovi pomohli zmodernizovat třeba veřejnou dopravu. Když zemi sužovala palčivá vedra, říše středu místním dodala větráky za tři miliardy dolarů. Na to se nezapomíná.

Téměř polovina čínských investic v celém regionu putuje do rozvoje zchudlé Venezuely. Peking za to zdánlivě nic nechce, ekonomickou pomocí a diplomacií se mu však obratně daří zaplňovat vakuum, které tam USA zanechaly. Pomalu tak činí v celé Jižní Americe, kde hbitě uzavírá obchodní partnerství s probyznysovými i prosociálními vládami. Čína může zanedlouho vystřídat USA na pozici největšího obchodního partnera regionu. Na rozdíl od Američanů si však neklade žádné politické podmínky a Venezuela je zářným příkladem, že to jde. Madurova autokracie čínskému byznysu v ničem nepřekáží a ropa mu jen tak nedojde. Svým způsobem tak tvoří klín čínského zájmu v tomto světadílu.

O tom, že politická situace v Caracasu je neudržitelná, se hovoří již delší dobu. Veškeré Madurovy vládní kroky se nyní smrskly na snahu udržet se u moci za každou cenu. Naposledy na přelomu srpna, když přes referendum protlačil vznik takzvaného Ústavodárného shromáždění – tělesa, které může přepisovat ústavu a prezidentovi umožňuje vládnout pomocí exekutivních nařízení. Madura nyní u moci nechce 69 procent Venezuelanů. Opustili ho mnozí jeho věrní a podporu ztrácí i mezi těmi, kterým politika jeho předchůdce Cháveze poskytla střechu nad hlavou a jídlo na stůl.

A na nich teď bude záležet nejvíc. Nejchudší vrstvy obyvatelstva jsou zatím Madurovi zejména díky Chávezovi vděčné. S rapidně se zhoršující kvalitou života však dochází trpělivost i jim. Při vládní garnituře tak už stojí jen podplacený vojensko-bezpečnostní aparát. A ani generálové někdejšího řidiče autobusu moc nerespektují a poslouchat nebudou. Armáda by větší konflikt s nespokojenou veřejností nejspíš neustála, respektive by se na něm nechtěla podílet. Venezuelanům a okolnímu světu tak nezbývá než čekat, než se Madurův rozklížený systém unaví a sám zkolabuje.

Krizová situace však vyhovuje Rusku. Státní Rosňeft půjčil venezuelskému ropnému molochu PDVSA minimálně 1,5 miliardy dolarů. Za ně PDVSA ručí svým podílem v americké petrochemické společnosti Citgo. Ta mimo jiné kontroluje klíčovou infrastrukturu asi v polovině amerických států. Hrozí, že Venezuelané půjčku nesplatí a Rusové tak získají podíl v americké strategické firmě. To už by asi bylo moc i na Američany. Možnosti, které mají, jsou však zjevně omezené. Madurův režim totiž asi přímo dotovat nebudou. Pořád zde však ještě je štědrá čínská ruka. Až to vypadá, že po bájném venezuelském Eldorádu mocnosti touží stále stejně jako v minulosti.

Při venezuelské vládní garnituře tak už stojí jen vojensko-bezpečnostní aparát.