„Chci být někdo.“A z feťáka je mistr světa
Nejdřív mu na doping přišli v roce 2001, poté v roce 2006. Od té doby Gatlin marně kráčí k vykoupení. „Modlím se, ať už nejsem za vyděděnce,“pronesl, když se vracel k atletice po čtyřleté pauze, snížené na polovinu za dobré chování (a ještě předtím snížené z doživotního trestu za spolupráci s vyšetřovateli).
Lidské modlitby však nebývají vždy vyslyšeny a rozhodně ne ty jeho, ne na tomto mistrovství světa. Na Gatlina se bučí od čtvrtfinále, v medailový den tím spíš. Jakmile zjistí, že vyhrál, v euforii si takřka vráží prst na ústa: Mlčte už!
Miroslav Němý reportér MF DNES v Londýně
Jeho ústa křičí štěstím, válí se v písku a ani s jedním nemůže přestat. Londýnský olympijský stadion září do sobotní noci a Luvo Manyonga o tolik zlepšil svůj životní cíl.
Je mistrem světa v dálce. Idolem Jihoafričanů, možná i příští velkou hvězdou svého sportu, jenž po adieu Usaina Bolta hledá nové hrdiny.
Ten Luvo Manyonga, který ještě před třemi lety líčil: „Nestojím o to být hrdinou či milionářem. Já jen chci být někdo. Normální člověk s normálním životem.“
O dalších pár let předtím totiž byl feťáckou troskou. Ten Luvo Manyonga, jenž vyhrál mistrovství světa juniorů a mezi dospělými byl ve dvaceti v Tegu pátý, bloumal jihoafrickým Mbekweni a bral tik, což je místní výraz pro pervitin.
Svět není jen místo dobrých konců a Jižní Afrika zvlášť ne. Proměna sportovce na těžce závislého, o nějž se zajímá jen rodina, však byla následována něčím mnohem neobvyklejším: cestou vzhůru.
„Za tohle jsem se modlil. Jsem nejlepší na světě jak nádherně to zní!“líčil Manyonga, nyní 26letý. „Příštím cílem je světový rekord.“Může ho zdolat, co by ne. V londýnském finále skočil na 848 centimetrů, loni v Rio de Janeiru získal olympijské stříbro. „Narodil jsem se v roce 1991, tedy v roce, kdy Mike Powell skočil na 895 centimetrů. Ten rekord mě volá,“věří osudovým znamením.
Jeho příběh jich nabízí více. Třeba když do JAR dorazil irský svéráz John McGrath, bývalý veslař a silák
Ale zároveň muž, který udělal velké chyby. „Beru to tak, že taková jsou pravidla života. Každého něco dostane na kolena. Každý je v určité chvíli něčím zkoušen,“říkal mi. „Cítíte, že k vám mluví nějaká vyšší síla, a říkáte si: Jak špatné to bude? A v mém případě: To bude tak špatné, že už nebudu nikdy moci běhat a ukázat světu svůj největší dar?“
Ne, to jej nepotkalo. Mohl se vrátit k atletice, získal bronz na hrách v Londýně, čtyři světová stříbra (dvě na stovce, jedno na dvoustovce, jedno ve štafetě) a nyní zlato.
Ale to neznamená, že by mu bylo odpuštěno. To ani náhodou.
„Není to ideální scénář. Netěší mě, že někdo, kdo si odpykal dva tresty, odchází s jednou z našich nejcennějších trofejí,“řekl Sebastian Coe, šéf světové atletiky. „Ale je způsobilý závodit a být tady.“
Coe vystihl situaci, kdy souběžně existují černočerný Gatlin–symbol a vedle něj usilovně se snažící Gatlin–člověk. První nemá naději a takový stav je pro sport zcela nezbytný. Ten druhý v naději doufá, s dvoumetrovou, hřmotnou figurou. Slyšel o klukovi, co ubíjí život v Mbekweni, a taky slyšel, že mu není pomoci, že s geniálně talentovaným Luvou nic nenadělá. Že si odpykává osmnáctiměsíční trest za doping a že navíc McGrath není licencovaný kouč: „A když tohle řeknete Irovi, zní to jako největší nadávka.“
A tak do Mbekweni zajel poprvé, podruhé... „A napočtvrté nebo napopáté jsem ho našel,“líčil pro africký list Mail & Guardian. A viděl jen dva scénáře: „Buď bude stát na ovšem nejspíš marně. „Vše, čím jsem si v životě prošel, mě učinilo tím, kým jsem dnes. Jsem dobrý člověk, poctivý křesťan,“řekl loni.
Vítěz bez radosti
Vybavuju si, jak spolu sedíme v salonku ostravského hotelu. „Já byl hroz-ně po-ma-lý a lí-ný,“natahuje schválně slabiky, když popisuje první reakce rodičů na to, že by se rád dal na atletiku. Rekapituluje svůj sportovní život. Vidí nejprve mladíka toužícího po vítězstvích, pak „hladového a na triumfy naprogramovaného muže“z her v Aténách a na závěr přichází aktuální model: „Ten Gatlin už je moudřejší.“
Mluví o překonávání sprinterských hranic, o boření rekordů, o Boltovi a nutně i o minulosti, která jej zase dohnala v Londýně.
Nyní je mu 35 let, tělo jej bolí čím dál více, jako každého atleta v jeho věku. „Půjdu závod od závodu,“říká o plánech pro zbytek kariéry.
Vítěz bez radosti by ke zločinu a trestu tak chtěl přidat odpuštění, ale nedočkal se. A asi ani nedočká. olympijském pódiu, nebo do třicítky umře na předávkování.“Platí první verze. Lemovaná bolestí, slzami paní Manyongové, materiálně neradostným dětstvím: „I to, že jsem chodil spát hladový, mě posílilo. Den bez jídla vás sice nezabije, ale máma to nechtěla dopustit nikdy. Radši šla prosit o něco k sousedům.“
McGrath jim pomáhal s účty za elektřinu, hlad u Manyongů přestal být nezvaným hostem. Což neznamená, že by najednou žár Afriky roztavil všechny překážky: při autonehodě zemřel v roce 2014 jeho kouč-objevitel Mario Smith. Ani garance, že démoni mámení nevstoupí na scénu, dál neexistovala.
„Nebylo to tak, že bych od prvního dne věděl, kam až dojdeme. Abyste pracovali s Luvem, potřebujete moudrost Šalamouna a trpělivost Joba,“pomáhal si McGrath pro Guardian Biblí. „Je ovšem třeba věřit, že věci dobře dopadnou.“
Mimochodem, v Riu přišel Manyonga o zlato posledním pokusem soupeře o jediný centimetr. Ale i tak loni prohlásil: „Budu nejlepší na světě. Nebude to trvat dlouho.“Jak řekl, tak udělal. Z nikoho se stal někdo. Šampion.